Život a těžké chvíle Ivany Chýlkové: Za její silnou tváří se skrývaly bolest, strach i roky boje o vlastní prostor

Ivana Chýlková patří k nejvýraznějším českým herečkám své generace. Její vysoká postava, nezaměnitelný hlas, výrazná tvář a osobitý humor z ní udělaly osobnost, kterou si diváci jen těžko spletou s někým jiným.

Veřejnost ji však po mnoho let vnímala nejen jako herečku, ale také jako partnerku Jana Krause a matku jejich jediného syna. Právě tím se část jejího vlastního příběhu postupně ztrácela.

Za sebejistým vystupováním přitom byla žena, která se už od dětství potýkala s pochybnostmi, později s tlakem veřejnosti, bolestnými životními situacemi i zdravotními problémy.

Už jako dítě toužila uniknout z domova

Ivana Chýlková se narodila v roce 1963 a vyrůstala v prostředí, které podle jejích pozdějších vzpomínek nebylo vždy jednoduché.

Doma platila přísná pravidla a rodiče měli jasnou představu o tom, jak by se dítě mělo chovat. Malá Ivana přitom měla výraznou představivost a silnou potřebu svobody.

Později vzpomínala na zvláštní dětskou představu. Přála si dostat se do dětského domova.

Ne proto, že by tehdy chápala skutečnou bolest dětí bez rodičů. V její dětské představivosti byl dětský domov místem, kde si děti mohou hrát, nikdo je nehlídá na každém kroku a člověk má více prostoru.

Byla to naivní představa dítěte, ale zároveň velmi výmluvná.

Někdy totiž dítě nedokáže říct: „Potřebuji svůj vlastní prostor.“ Dokáže si pouze představit místo, kde by ho konečně mělo.

Chtěla být herečkou, okolí však pochybovalo

Když se jako dítě svěřila s přáním stát se herečkou, podle svých vzpomínek se nesetkala pouze s podporou.

Její sen byl dokonce přijat s takovou nedůvěrou, že byla poslána k psychologickému či psychiatrickému vyšetření.

Pro dospělého může podobná reakce působit absurdně. Pro dítě však může znamenat něco mnohem hlubšího.

Pokud dítě řekne, čím chce být, a dospělý reaguje otázkou, zda s ním není něco v nepořádku, může se velmi brzy naučit své vlastní pocity chránit.

Chýlková si postupně vybudovala pověst ženy, která se nebojí říct svůj názor, dokáže být ostrá a často používá ironii. Za touto silnou slupkou však zůstávala zkušenost dívky, která se velmi brzy naučila, že ne každý člověk její vnitřní svět pochopí.

Její výška se z problému proměnila v přednost

Jedním z nejvýraznějších znaků Ivany Chýlkové je její výška, která se pohybuje kolem 183 centimetrů.

Dnes je součástí jejího osobitého vzhledu. V dospívání ji však vnímala úplně jinak.

Vyrostla velmi rychle a dlouho měla pocit, že je příliš velká, příliš nápadná a příliš odlišná od představy křehké ženskosti.

Do osmnácti let se navíc zabývala svou postavou a podle vlastních vzpomínek se před zrcadlem soustředila na to, co na sobě považovala za nedostatek.

To, co ji kdysi trápilo, se však později stalo součástí její herecké síly.

Na scéně dokázala svou výškou a výrazností zaujmout během několika sekund. Z něčeho, co v mládí vnímala jako handicap, se stala jedna z jejích největších předností.

Nezapomenutelná herečka s vlastním stylem

Chýlková se postupně prosadila jako herečka, kterou nebylo možné přehlédnout.

Dokázala být chladná, elegantní, přísná, ale zároveň nečekaně lidská a komická. Výrazně se zapsala například do televizního projektu Přátelé Zeleného údolí a velké uznání jí přinesl také film Dědictví aneb Kurvahošigutntag?

Její herecká kariéra však nebyla založena pouze na popularitě. Za svou práci získala také prestižní ocenění Český lev.

Přesto se postupem času objevoval zvláštní paradox.

Čím známější byla, tím více se o ní mluvilo prostřednictvím jiných lidí.

„Už se se mnou mluví hlavně o Krausovi“

Jedním z nejcitlivějších témat jejího veřejného života se stal vztah s Janem Krausem.

Jejich seznámení a následný vývoj vztahů mezi nimi, Karlem Rodenem a Janou Krausovou se postupně stal jedním z nejznámějších příběhů českého showbyznysu.

Média si pro něj vytvořila jednoduchou nálepku, která se velmi dobře prodávala.

Jenže skutečné vztahy čtyř lidí samozřejmě nebyly žádnou jednoduchou „výměnou partnerů“.

Šlo o emoce, rozchody, nové začátky a rozhodnutí, která se dotýkala několika lidí najednou.

Chýlková se k citlivému období často stavěla s ironií. Humor jí umožňoval držet si odstup a zároveň nedovolit veřejnosti nahlédnout příliš hluboko do jejího soukromí.

Jenže každá podobná narážka zároveň pomáhala vytvářet další mediální příběh.

A herečka postupně zjistila, že její vlastní jméno začíná být zastíněno jménem jejího partnera.

Jak sama s určitou hořkostí naznačovala, některé rozhovory se s ní postupně měnily spíše v rozhovory o Janu Krausovi a jeho rodině.

Pro ženu, která si vlastní kariéru budovala dlouhé roky, to muselo být zvláštní.

Mateřství přineslo úplně jiný druh strachu

V roce 1998 se Ivana Chýlková stala matkou syna Jáchyma.

Jeho narození však nebylo úplně bez komplikací. Chlapec během porodu utrpěl zlomeninu ruky a potřeboval následnou léčbu.

Pro matku je okamžik narození dítěte obvykle spojený především s úlevou a radostí.

Chýlková však místo toho viděla své novorozené dítě, které potřebovalo lékařskou péči.

Byl to jiný druh bezmoci než ten, který zažívala kvůli médiím.

Proti novinovému titulku se člověk může bránit ironií.

Na bolest vlastního dítěte ale žádný vtip neexistuje.

Syn vyrostl a přišel další druh samoty

Jáchym postupně vyrostl a začal si budovat vlastní život.

Pro rodiče je to přirozený vývoj. Zároveň však může být velmi bolestivý.

Dítě, které celý život chráníte, jednoho dne začne cestovat, trávit čas mimo domov a rozhodovat se samo.

Pro matku jediného syna to znamená zvláštní směs hrdosti a prázdnoty.

Chýlková může respektovat jeho samostatnost a zároveň cítit, že telefonát nebo zpráva nikdy úplně nenahradí společně strávený čas.

Je v tom určitá ironie jejího života.

Jako dítě toužila po svobodě.

Jako matka se musela naučit svobodu dát někomu, koho by nejraději měla stále nablízku.

Ani tělo jí nedalo vždy pokoj

V pozdějších letech se musela vyrovnávat také s fyzickými problémy.

Po zdravotních komplikacích a následně vážném zranění ramene při cvičení jógy podstoupila operaci a dlouhou rekonvalescenci.

Pro herečku je tělo nejen prostředkem pohybu. Je pracovním nástrojem.

Najednou se ale i obyčejné pohyby staly bolestivými a návrat k běžnému režimu vyžadoval čas.

Pro člověka zvyklého spoléhat především sám na sebe může být právě čekání jednou z nejtěžších forem bezmoci.

Nemůžete si poručit, aby se tělo uzdravilo rychleji.

Nemůžete si naplánovat bolest.

A nemůžete ji jednoduše zahrát.

Stárnutí odmítá skrývat

Chýlková se navíc dlouhodobě staví odmítavě k představě, že žena musí za každou cenu zastavit stárnutí.

Nevyznává bezhlavé kosmetické zásahy a opakovaně se vyjadřovala kriticky k nadměrnému používání botoxu a plastických zákroků.

Pro herečku je přitom obličej mimořádně důležitým pracovním nástrojem.

Každá vráska, pohyb očí nebo drobná změna výrazu může být součástí hereckého projevu.

Chýlková tak podle všeho raději přijímá přirozené stárnutí, než aby za cenu ztráty mimiky usilovala o věčný mladistvý vzhled.

Starosti, které veřejnost nevidí

Na první pohled může Ivana Chýlková působit jako žena, kterou nic nezlomí.

Má za sebou desetiletí úspěšné kariéry, významná ocenění, rodinu a schopnost dělat si legraci i z nepříjemných věcí.

Jenže síla neznamená život bez bolesti.

Její příběh ukazuje spíše něco jiného.

Člověk může být silný a současně unavený. Může se smát a zároveň mít strach. Může působit sebejistě, ale některé staré pochybnosti si nést celý život.

A humor, který Chýlková tak často používá, nemusí znamenat, že ji nic nebolí.

Někdy je humor způsob, jak si člověk udrží kontrolu nad tím, kolik ze své bolesti ukáže ostatním.

Nechce, aby o ní rozhodovali druzí

V životě Ivany Chýlkové se opakuje jeden pozoruhodný motiv.

Neustále se někdo pokoušel určit, kdo vlastně je.

Jako dítěti jí okolí naznačovalo, že její herecký sen je podivný.

V dospívání měla pocit, že její výška je problém.

V herecké kariéře se musela vyrovnávat s tím, že její vzhled ovlivňuje typy rolí, které dostává.

Později byla vnímána především jako partnerka Jana Krause.

A postupem času přišla další otázka: jak stárne a jak vypadá.

Přesto si pokaždé dokázala najít vlastní cestu.

Z výšky udělala přednost.

Z výrazného vzhledu udělala součást své identity.

Z ironie vytvořila obranný štít.

A ze svého soukromí si postupně vytvořila hranici, přes kterou veřejnost nemá automatické právo vstupovat.

Na jevišti je vidět, ale stále zůstává sama sebou

Možná právě proto má dnes pro Chýlkovou divadlo tak zvláštní význam.

Na jevišti se dobrovolně nechává sledovat.

Divák ví, že sleduje postavu.

Herečka ví, kde začíná role a kde končí její skutečný život.

Když spadne opona, může se vrátit domů jako Ivana Chýlková, nikoli jako žena, kterou z ní vytvořil nějaký titulek.

A právě v tom může být ukryta jedna z nejdůležitějších pravd jejího života.

Ivana Chýlková není žena, kterou by život nezranil.

Je ženou, která se mnohokrát musela rozhodnout, co ze svého života nechá ostatní vidět a co si ponechá pouze pro sebe.

Její příběh proto není jednoduchým příběhem o tragickém konci.

Je to příběh o svobodě, stárnutí, mateřství, bolesti, lásce a především o právu rozhodovat sama o sobě.

A možná právě proto působí její silná tvář dnes úplně jinak než před lety.

Ne jako tvář ženy, které se nic nestalo.

Ale jako tvář ženy, která toho zažila dost – a přesto se stále dokáže postavit před publikum, usmát se a pokračovat dál.