Život a smutný konec Jána Ďurovčíka: Za tvrdým choreografem se skrývá příběh bolesti, ztrát a boje o čas s rodinou

Ján Ďurovčík dlouhá léta působí jako muž, kterého jen tak něco nezastaví. Na jevišti i v televizních pořadech je známý svou přísností, perfekcionismem a schopností okamžitě odhalit sebemenší chybu. Jenže za touto tvrdou slupkou se skrývá příběh člověka, který musel několikrát přijmout vlastní bezmoc.

Pro profesionálního tanečníka je tělo pracovním nástrojem. Pro Ďurovčíka bylo po desetiletí zároveň způsobem, jak vyjádřit emoce, energii i vlastní představy. Jenže právě tělo, na které se tolik spoléhal, ho postupně začalo zrazovat.

Bolest, která nezmizela po jedné operaci

Problémy s páteří, kyčlí a tříslem se postupně stávaly součástí jeho každodenního života. Dlouho nebylo jasné, co přesně bolest způsobuje. Objevovaly se různé diagnózy a některé zákroky nepřinesly očekávanou úlevu.

Podle jeho vlastních vzpomínek během přibližně dvou let podstoupil několik operací, v některých vyjádřeních hovořil až o pěti. Jedna z náročných léčebných cest ho zavedla až do španělské Málagy, kde podstoupil speciální zákrok související s kyčlí.

Pro člověka, který byl zvyklý rozhodovat o každém pohybu tanečníků, muselo být nesmírně těžké najednou ležet na nemocničním lůžku a čekat, co dovolí vlastní tělo.

Musel omezit sport a postupně se vzdát i fotbalu, který měl rád. Nešlo přitom pouze o fyzickou aktivitu. Šlo o část identity, kterou si budoval od mládí.

Muž, který chtěl všechno dělat dokonale

Ďurovčík nikdy nebyl pouze tanečníkem. Postupně se stal choreografem, režisérem, uměleckým šéfem, organizátorem i člověkem zodpovědným za fungování vlastních projektů.

Jeho jméno se spojilo také s pořadem Let’s Dance, kde si získal pověst velmi přísného porotce. Někteří diváci ho vnímali jako příliš tvrdého nebo arogantního. On sám však dlouhodobě vysvětloval svůj přístup především odpovědností za kvalitu.

Jenže právě perfekcionismus se mohl stát jedním z jeho největších vnitřních problémů.

Po úspěšném představení totiž nemusel odcházet s pocitem vítězství. Zatímco publikum vidělo dokonalý výkon, on mohl v hlavě stále přemýšlet nad jedním opožděným pohybem, nepřesným gestem nebo detailem, který mohl být podle něj lepší.

Dokonalost se tak nikdy nestala cílem, kterého by skutečně dosáhl. Jakmile se přiblížil k jedné hranici, posunul ji ještě dál.

Nespavost a období, kdy ztratil směr

Za veřejnou image přísného profesionála se v minulosti objevilo také mnohem temnější období.

Ďurovčík otevřeně hovořil o psychických problémech, chronické nespavosti a období, kdy se cítil ztracený. Vzpomínal také na užívání silných prášků na spaní a na noci, kdy bezcílně bloudil ulicemi, protože nedokázal najít klid.

Kontrast byl obrovský.

Přes den mohl rozhodovat o desítkách lidí, vyžadovat přesnost a kontrolovat každý detail připravovaného představení. V noci však sám nedokázal kontrolovat vlastní myšlenky ani spánek.

Právě tady se ukázalo, že tvrdost, kterou člověk vidí navenek, nemusí znamenat vnitřní nezranitelnost.

Konec vztahu, který ho zasáhl

Výraznou kapitolou jeho soukromého života byl také vztah s Nelou Pociskovou. Jejich rozchod na konci roku 2012 provázela značná pozornost médií a podle dobových informací ho konec vztahu psychicky velmi zasáhl.

Nebyl to pouze konec partnerského vztahu. Ďurovčík přicházel také o člověka, který se pohyboval ve stejném uměleckém prostředí a mohl rozumět jeho způsobu uvažování i pracovnímu nasazení.

Navíc nešlo o čistě soukromou událost. Každý nový detail mohl být okamžitě předmětem veřejných spekulací.

Pro člověka, který si dlouhodobě chrání své soukromí, to muselo být o to náročnější.

Nová láska přinesla něco, co dříve neměl

Později vstoupila do jeho života Barbora. Jejich vztah okamžitě přitáhl pozornost především kvůli výraznému věkovému rozdílu.

Objevovaly se pochybnosti, komentáře i předpovědi, že takové partnerství dlouho nevydrží.

Jenže čas ukázal něco jiného.

Narodil se jim syn Janek a rodina začala pro Ďurovčíka znamenat úplně jiný druh odpovědnosti. Člověk, který celý život plánoval premiéry, choreografie a projekty, najednou čelil něčemu, co naplánovat nelze.

Dětství dítěte nemá reprízu.

A právě to v něm postupně probudilo jednu z největších obav: zda bude mít dostatek času sledovat, jak jeho syn a další dítě vyrůstají.

Největší strach už není z neúspěchu

V minulosti se zdálo, že jeho hlavním cílem je vytvořit dokonalé představení, udržet vlastní projekty a dokázat, že náročné taneční divadlo má na Slovensku své místo.

Jenže po letech bolesti a několika operacích se jeho pohled změnil.

Tělo mu opakovaně připomnělo, že není nezničitelné. Zdravotní problémy ho přinutily zpomalit a přijmout skutečnost, že ne všechno lze vyřešit tvrdou prací.

Stejně tak se změnil jeho pohled na rodinu.

Dítě nelze řídit jako tanečníka. Nelze opravit jeho život podle choreografie. Nelze zastavit čas, když se něco nepovede.

A právě v tom může být pro perfekcionistu jedna z nejtěžších životních lekcí.

Torzo skončilo kvůli něčemu, co s uměním nesouviselo

Další bolestivou kapitolou bylo působení souboru Torzo. Ďurovčík do něj vložil velké množství energie, práce a vlastních představ o moderním tanečním divadle.

Jenže umělecká kvalita sama o sobě nestačí.

Finanční problémy, náklady na produkci a nedostatek podpory nakonec vedly k rozpadu souboru. Pro člověka, který si zakládal na nezávislosti, to muselo být obzvlášť těžké.

Nešlo totiž o porážku způsobenou nedostatkem talentu. Rozhodovaly peníze, organizace a realita fungování kulturního projektu.

Ďurovčík tak poznal i odvrácenou stránku vlastní nezávislosti. Když člověk chce mít všechno ve vlastních rukou, může se zároveň stát vězněm vlastní práce.

Co zůstalo po všech těch letech?

Některé věci se nedají napravit.

Tělo už není tělem mladého tanečníka. Některé vztahy skončily a nelze je vrátit. Některé umělecké projekty se rozpadly. Dokonalé představení, po kterém by v hlavě nezůstala jediná chyba, možná nikdy neexistovalo.

A čas, kterého se dnes jako otec obává nejvíc, se také nedá zastavit.

Ján Ďurovčík přesto pokračuje.

Možná právě proto není jeho příběh příběhem člověka, který všechno překonal. Je spíše příběhem člověka, který se postupně naučil žít s tím, co změnit nedokáže.

Kdysi chtěl ovládat každý krok, každý pohyb a každý detail. Dnes musí přijímat skutečnost, že některé věci žádnou choreografii nemají.

A možná právě rodina mu ukázala něco, co mu roky práce nedokázaly vysvětlit.

Ne všechno musí být dokonalé, aby to mělo hodnotu.

Největším přáním už proto nemusí být další velká premiéra ani další úspěšný projekt. Může jím být něco mnohem obyčejnějšího – mít dostatek času.

Času být doma. Času být partnerem. Času být otcem.

Protože další představení může přijít příští rok. Další projekt za několik let. Ale dětství jeho syna se už nikdy nezopakuje.

A muž, který celý život učil ostatní pohybovat se v přesně daném rytmu, dnes stojí před nejtěžší choreografií svého života.

Naučit se přijmout život takový, jaký je – i když ho už nelze dokonale naplánovat.