PŘED 10 MINUTAMI: Tragédie Vladimír Javorský – jeho dcera se rozplakala a potvrdila smutnou zprávu.
PŘED 10 MINUTAMI: Smutný příběh Vladimíra Javorského – po šedesátce přiznal, že musí začít znovu
Vladimír Javorský strávil celý život tím, že vstupoval do osudů jiných lidí. Na jevišti dokázal být Hamletem, knížetem Myškinem, zlomeným otcem i mužem drceným vlastní minulostí. Divákům odhaloval bolest svých postav téměř do posledního detailu. O sobě však mluvil vždy jen velmi opatrně.
A právě proto tolik pozornosti vzbudila jeho jednoduchá věta pronesená po šedesátce: začínám znovu.
Co přesně se za ní skrývalo, Javorský veřejnosti podrobně nevysvětlil.
Narodil se 2. května 1962 v Ostravě, tedy v prostředí vzdáleném světu velkých divadelních scén. Od mládí ho však přitahovala hudba, kreslení, jazyky a vše, co mu umožňovalo vytvořit si vlastní prostor mimo každodenní realitu.
Původně dokonce nemířil k herectví. Nakonec ho ale cesta zavedla na brněnskou JAMU a právě tam pochopil, že citlivost, kterou člověk někdy považuje za slabost, může být před publikem mimořádnou silou.
Obrovský zlom přišel v roce 1988 se seriálem Chlapci a chlapi. Jeho Kyslík se stal jednou z nejzapamatovatelnějších postav seriálu a Javorského začali poznávat lidé po celé republice.
Popularita však měla i odvrácenou stranu. Role byla natolik výrazná, že ho pronásledovala ještě desítky let. Javorský mezitím vytvořil množství mnohem složitějších postav, přesto se k němu stále vracela jediná přezdívka: Kyslík.
On sám však hledal stále hlubší charaktery.
Na divadelních prknech přišel Hamlet i Myškin z Dostojevského Idiota. Později se před kamerou proměnil v muže, jejichž životy byly poznamenány osamělostí, pocitem viny nebo vlastním selháním. Ve filmu Poupata dokázal vytvořit mimořádně bolestivý obraz otce, který sleduje rozklad vlastní rodiny a nedokáže ho zastavit. Právě tato role mu přinesla Českého lva.
V seriálu Bohéma pak ztvárnil Vlastu Buriana. Nejen slavného komika, ale především člověka, který poznal, jak rychle se může veřejný obdiv změnit v odsouzení.
Čím otevřeněji Javorský zobrazoval bolest jiných, tím více chránil vlastní život.
O rodině, vztazích či osobních ztrátách téměř nemluví. A právě zde je nutné oddělit skutečnost od spekulací. Z předloženého příběhu například nevyplývá žádné ověřené oznámení jeho dcery o tragické události. Javorského mlčení samo o sobě není důkazem rodinné tragédie.
Mnohem více o jeho nitru možná prozrazuje hudba.
Když začal vydávat vlastní písně, objevila se v nich témata času, pomíjivosti, samoty, přírody a věcí, které člověk už nemůže vrátit. Jako by muž, jenž desítky let mluvil prostřednictvím cizích postav, konečně našel způsob, jak něco říct bez role.
Vedle herectví se stále vrací ke kreslení, grafice, hudbě i klidnému světu čajoven. Je to téměř dokonalý protiklad dramatických postav, které ho proslavily.
A možná právě zde leží význam jeho slov o novém začátku.
Nemusí za nimi být jedna velká tragédie. Mohou znamenat mnohem obyčejnější, ale zároveň hlubší poznání člověka, který si po šedesátce uvědomil, že už nemusí nikomu dokazovat, že dokáže být Hamletem, Myškinem, Burianem nebo Kyslíkem.
Jeho nejtěžší rolí totiž možná nakonec není žádná z nich.
Je jí být jednoduše Vladimírem Javorským – člověkem, který už neutíká před časem, ale učí se s ním žít.
