V 76 letech… skutečná bolest Jiřího Lábuse dojímá celé Česko

Jiří Lábus patří mezi nejvýraznější osobnosti českého herectví a humoru. Generace diváků si ho pamatují jako nezapomenutelného Rumburaka z pohádky Arabela, jako polovinu legendární dvojice s Oldřich Kaiser nebo jako hlas mnoha animovaných postav. Přesto za jeho úsměvem a komediálním talentem stojí příběh, který je mnohem tišší a hlubší, než si většina lidí uvědomuje.

Veřejnost ho po desetiletí vnímala především jako člověka, který dokáže rozdávat radost. Jen málokdo si ale uvědomoval, jak velký tlak s sebou nese život člověka, od něhož se neustále očekává humor, lehkost a energie. Právě v tom spočívá skutečná síla i bolest Jiřího Lábuse.

Narodil se v roce 1950 v Praze do obyčejné rodiny. Otec pracoval jako architekt, matka jako zdravotní sestra. Už od dětství ho přitahovalo divadlo, rozhlas a filmový svět. Toužil po umělecké dráze, ale jeho cesta nebyla jednoduchá. Když se nedostal na vysněnou školu, pro citlivého mladého člověka to znamenalo první velké zklamání.

Později však našel své místo v divadle Studio Ypsilon, které se stalo jeho uměleckým domovem. Právě tam se začal formovat jeho jedinečný styl. Lábus nikdy nestavěl na klasické herecké eleganci nebo prvoplánové komice. Jeho síla spočívala v detailu, mimice, hlasu a schopnosti spojit humor se smutkem. Dokázal rozesmát publikum a zároveň v něm vyvolat zvláštní melancholii.

Obrovský úspěch přišel postupně. Televize objevila jeho výjimečný talent, diváci si zamilovali jeho osobitý projev. Role Rumburaka mu přinesla nesmrtelnou popularitu a spolupráce s Oldřichem Kaiserem vytvořila jednu z nejvýraznějších dvojic české televizní zábavy. Přibyly ceny, uznání i obrovská popularita.

S úspěchem ale přišla i nenápadná daň. Lidé si Jiřího Lábuse zafixovali jako „toho veselého“. Publikum očekávalo humor téměř za všech okolností. Jenže i člověk, který celý život rozdává smích, může prožívat únavu, pochybnosti a samotu. Právě tento rozpor je často největší bolestí komiků – jejich vlastní emoce zůstávají skryté za maskou, kterou od nich veřejnost očekává.

S přibývajícím věkem začal Lábus působit klidněji a uzavřeněji. Už nepotřebuje dokazovat, že umí pobavit celý národ. Dnes z něj vyzařuje spíše pokora a smíření. Jeho příběh není o dramatických skandálech nebo velkých pádech. Je o dlouhém životě pod reflektory, o vytrvalosti a o schopnosti nezahořknout ani po desetiletích tlaku.

Velkou hodnotu má i jeho lidskost. Kolegové o něm často mluví jako o mimořádně citlivém a laskavém člověku, který si nikdy nehrál na nedostupnou hvězdu. Možná právě proto si ho lidé váží nejen jako herce, ale i jako člověka.

Dnes, když se vysloví jméno Jiří Lábus, většina lidí si vybaví smích, pohádky a nezaměnitelný hlas. Jeho skutečný odkaz je ale hlubší. Připomíná nám, že i lidé, kteří rozdávají radost, nesou vlastní tiché starosti a že opravdová síla někdy spočívá právě v obyčejné lidské laskavosti.