Bolestná pravda o Janu Potměšilovi vyšla najevo čtyři měsíce po jeho smrti. Jedno jméno si vzal navždy s sebou

Pouhých šestnáct týdnů po smrti Jana Potměšila zasáhla jeho rodinu další těžká rána. Zemřel Jaroslav Prchal, otec jeho manželky Radky a známý sportovní novinář.

Pro Radku to znamenalo druhé loučení během několika málo měsíců.

A právě v tomto období se znovu začaly otevírat příběhy, o kterých Jan Potměšil za svého života mluvil jen velmi opatrně. Některé z nich téměř vůbec.

Jeden z nich začal před více než 36 lety.

Byl 8. prosinec 1989.

Cesta z Ostravy.

Automobil.

Unavený řidič.

A jméno člověka, které Jan Potměšil znal, ale nikdy ho veřejnosti neprozradil.

Jedna noc rozdělila jeho život na dvě části

Potměšilovi bylo pouhých 23 let a jeho herecká kariéra se rychle rozvíjela.

Diváci ho znali především jako mladého Jíru z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Na obrazovce běhal, skákal a díky kouzelným křídlům doslova létal.

Objevil se ale také v úplně jiných rolích a bylo stále jasnější, že před sebou má kariéru, která nemusí být postavená pouze na jednom typu postavy.

Jenže v prosinci 1989 se všechno změnilo.

Potměšil se tehdy aktivně zapojoval do událostí sametové revoluce. Vracel se z Ostravy, kde se účastnil aktivit spojených s podporou politických změn.

Řidič automobilu podle pozdějšího líčení usnul za volantem.

Následovala nehoda.

A život třiadvacetiletého herce se během několika sekund rozdělil na „před“ a „po“.

Mohl říct jméno. Nikdy to neudělal

Právě tady vzniklo tajemství, které si Potměšil uchoval až do konce života.

Kdo řídil automobil?

On sám odpověď samozřejmě znal.

Měl také všechny důvody cítit vztek. Následky nehody totiž nenesl několik týdnů nebo několik měsíců.

Nesl je každý den více než tři desetiletí.

Mohl jméno řidiče vyslovit v jediném rozhovoru.

Média by ho okamžitě převzala.

Veřejnost by získala člověka, kterého by mohla označit za viníka tragédie slavného herce.

Potměšil to ale odmítl.

Událost byla veřejná.

Jeho zranění bylo veřejné.

Jeho život na vozíku byl veřejný.

Ale identitu člověka za volantem nechal za hranicí, kterou nepřekročil ani po 36 letech.

Nehoda mu nevzala jen schopnost chodit

Aby bylo možné pochopit váhu tohoto rozhodnutí, je třeba připomenout, co všechno Potměšil ztratil.

Pocházel z rodiny, kde byl sport prakticky způsobem života.

Jeho otec Jaroslav Potměšil působil jako pedagog, lékař a trenér československé lyžařské reprezentace. Jan odmalička lyžoval, pohyboval se v horách a byl zvyklý na fyzickou aktivitu.

Poškození míchy proto nebylo jen ztrátou schopnosti chodit.

Změnilo vztah k jeho vlastnímu tělu.

Ovlivnilo profesní možnosti.

Změnilo cestování, každodenní pohyb, rodinný život i představu budoucnosti.

Právě proto působí jeho rozhodnutí neprozradit řidiče tak silně.

Měl důvod ukazovat prstem.

Rozhodl se, že to neudělá.

Lékaři mu údajně dávali jen minimální šanci

Po nehodě následoval dlouhý boj o život.

Podle uvedeného příběhu lékaři odhadovali jeho šance na přežití přibližně na sedm procent.

Potměšil strávil dlouhé období v hlubokém bezvědomí.

Když se v březnu 1990 jeho vědomí plně vrátilo, svět, který znal před nehodou, už neexistoval.

Od otce se dozvěděl zásadní zprávu:

Václav Havel se stal prezidentem.

Člověk, který v prosinci cestoval po zemi v době revolučních událostí, se probudil v úplně jiném Československu.

Politický svět se změnil.

Jeho vlastní tělo také.

Jen úplně jiným způsobem.

„Raději na vozíku ve svobodné zemi“

Právě v tomto kontextu získala mimořádnou sílu jeho pozdější slova, že by raději seděl na vozíku ve svobodné zemi, než chodil v komunistickém režimu.

Nebyla to jen efektní věta pro rozhovor.

Potměšil za události spojené s revolučními dny zaplatil konkrétní cenu.

Jeho otec měl navíc vlastní zkušenost s komunistickým režimem, když v sedmdesátých letech přišel v důsledku politických čistek o akademické působení.

Pro Jana tak listopad 1989 nebyl módním gestem mladého herce.

Byla v tom i rodinná zkušenost.

Nechtěl být „ten herec na vozíku“

Po měsících léčby a rehabilitace následovala další otázka.

Co dál?

Veřejnost v něm snadno mohla vidět především mladého herce, kterému tragická nehoda zničila život.

Potměšil ale odmítal, aby vozík vysvětloval všechno ostatní.

Chtěl znovu hrát.

A hlavně chtěl, aby ho diváci hodnotili podle hereckého výkonu, nikoli podle toho, kolik soucitu v nich vyvolává jeho životní příběh.

Velkou příležitost mu poskytlo divadlo.

V souboru Kašpar dostal role, které nebyly charitativním gestem vůči zraněnému herci, ale skutečnou hereckou výzvou.

Za Richarda III. získal výrazné uznání a ukázal, že velkou postavu dokáže vytvořit i v úplně změněných fyzických podmínkách.

Důležitý pro něj byl také Charlie Gordon.

Na jevišti totiž mohl udělat něco, o co usiloval celé roky:

Přimět diváka, aby přestal sledovat vozík a začal sledovat postavu.

Hrdina pro veřejnost, bolest za zavřenými dveřmi

Postupně se z něj stal symbol člověka, který se nevzdal.

Usmíval se.

Hrál.

Podporoval lidskoprávní iniciativy.

Mluvil o svobodě.

Vracel se znovu a znovu před publikum.

Jenže obraz nezlomného muže má jednu krutou nevýhodu.

Od nezlomného člověka se očekává, že se nikdy nezlomí.

Potměšil se proto podle popsaných vzpomínek snažil nepřenášet na ostatní každou bolest, vyčerpání či psychicky těžkou chvíli.

Úsměv neznamenal, že bolest zmizela.

Často jen znamenal, že ji nechtěl předávat dál.

Rodina přinesla štěstí i nové hranice

S Radkou Prchalovou založil rodinu a stal se otcem.

Byla to důležitá část jeho života, ale ani rodinné štěstí nemohlo vymazat fyzická omezení.

Nemohl se syny spontánně běžet.

Nemohl je vzít na lyže stejným způsobem, jakým lyžování znal se svým vlastním otcem.

Činnosti, které jsou pro mnoho rodičů samozřejmé, musel plánovat nebo přenechat druhým.

Radka zároveň nesla část každodenní praktické zátěže.

Potměšil o tom ale mluvil jen málo.

Nechtěl, aby veřejnost viděla jeho ženu pouze jako pečovatelku a jejich manželství pouze jako příběh handicapovaného muže.

Soukromí chránili oba.

Poslední tři roky už byly stále těžší

Od roku 2023 se zdravotní stav začal podle transcriptu výrazně komplikovat.

Přicházely problémy se srdcem i dalšími orgány, bolestivé potíže a opakované hospitalizace.

Tělo, které více než tři desetiletí neslo následky těžkého poranění míchy, začínalo mít stále menší rezervu.

Potměšil přitom celý život fungoval díky disciplíně a přesnému plánování.

Jenže nemocnice má vlastní režim.

Vyšetření.

Zákroky.

Čekání.

Bolest.

Návraty na pokoj.

A stav těla, který se nedá přesvědčit silou vůle.

Pro člověka, který se po nehodě snažil získat maximální kontrolu nad vlastním životem, to možná byla jedna z nejtěžších změn.

Tentokrát už nešlo o rehabilitaci s vidinou dalšího návratu.

Stále častěji šlo jednoduše o udržení sil.

Zemřel ve spánku

Jan Potměšil zemřel 16. dubna 2026.

Podle slov jeho manželky odešel ve spánku v motolské nemocnici poté, co jeho srdce už nedokázalo zvládat další zátěž.

Po životě, který byl po desítky let spojován s bojem, přišel konec bez velkého veřejného gesta.

A právě jeho smrt definitivně uzavřela jednu otázku.

Jméno řidiče už Jan nikdy nevysloví.

To, co mohlo být více než 36 let jen dočasným mlčením, se stalo trvalou součástí jeho příběhu.

O šestnáct týdnů později další rána

Rodina ale neměla ani čas se s první ztrátou plně vyrovnat.

O pouhých šestnáct týdnů později zemřel Radčin otec Jaroslav Prchal.

Během několika měsíců tak přišla o manžela i otce.

A právě v této chvíli začaly Potměšilovy staré příběhy působit jinak.

Na televizních obrazovkách bude dál běhat mladý Jíra z pohádky.

Bude skákat.

Bude létat.

Diváci ho budou znovu a znovu sledovat v těle, které několik let po natáčení definitivně ztratil.

Ale jeho život neskončil v prosinci 1989.

Přišly další role.

Divadlo.

Manželství.

Synové.

Lidskoprávní aktivity.

Plány a texty, které už nestačil dokončit.

A jedno jméno, které nikdy neřekl.

Největším tajemstvím nakonec nebylo, kdo řídil

Po Potměšilově smrti se otázka identity řidiče může zdát ještě lákavější.

Jenže právě tím bychom možná minuli skutečnou podstatu jeho rozhodnutí.

Nejdůležitější není, kdo seděl za volantem.

Nejdůležitější je, že Jan Potměšil měl více než 36 let možnost tohoto člověka veřejně označit – a neudělal to.

Mohl ze svého utrpení vytvořit obžalobu.

Mohl dát veřejnosti viníka.

Mohl své ztracené možnosti, bolest a roky na vozíku spojit s jediným jménem.

Rozhodl se jinak.

Po nehodě ztratil kontrolu nad velkou částí vlastního těla.

Jednu věc si ale udržel až do konce.

Kontrolu nad tím, co o oné prosincové noci řekne.

A co už nikdy neřekne.