Václav Neckář zdrcený po smrti jediného syna. Poslední dotek u rakve řekl víc než dlouhý projev

Václav Neckář dorazil do vršovického kostela téměř dvě hodiny před začátkem pohřební mše.

Nechtěl stát před fotografy.

Nechtěl mluvit s hosty.

Chtěl být chvíli sám u rakve svého jediného syna Václava, který zemřel ve věku 52 let.

Pro stárnoucího zpěváka to nebyla jen cesta na pohřeb. Byl to návrat na místo, kde už jednou prožil jednu z nejbolestivějších ztrát svého života.

Právě v tomto kostele se v prosinci 2015 loučil se svou manželkou Jaroslavou, které doma říkali Jarka.

Teď se vracel znovu.

Tentokrát kvůli jejich synovi.

A současně se rozhodoval k dalšímu těžkému kroku: po téměř jedenácti letech chtěl uložit do rodinného hrobu také urnu své manželky, kterou od její smrti uchovával doma.

Ještě před několika týdny byl syn po jeho boku

Nic nenasvědčovalo tomu, že rodina bude tak brzy organizovat pohřeb.

Václav Neckář mladší ještě krátce před svou smrtí doprovázel otce na hudební festival Celtic Night.

Nebyl tím členem rodiny, který by vyhledával reflektory.

Jeho místo bylo většinou v zákulisí.

Pracoval jako zvukař, staral se o technickou stránku koncertů a nahrávek a postupně se stal člověkem, bez kterého se jeho otec v každodenním životě jen těžko obešel.

Pak přišel prudký zlom.

Krátká nemoc se během velmi krátké doby zkomplikovala. Rozvinula se těžká infekce a sepse. Lékaři bojovali o jeho život a v posledních dnech byl uveden do umělého spánku.

Dne 24. srpna zemřel.

Mezi obrazem muže, který ještě nedávno doprovázel svého otce na vystoupení, a zprávou o smrti uplynulo jen několik týdnů.

Zpěvák nepřišel jen o syna

Pro Václava Neckáře staršího byla ztráta ještě složitější.

Po smrti Jarky žil se synem ve velmi těsném vztahu.

Václav mladší nebyl jen dítětem slavného zpěváka.

Byl spolupracovníkem.

Řidičem.

Technickou oporou.

Doprovodem k lékařům.

A člověkem, který byl nablízku ve chvílích, kdy se zdravotní omezení jeho otce nejvíce připomínala.

Po mozkové mrtvici, kterou Neckář prodělal v roce 2002, už totiž mnoho věcí nebylo samozřejmých.

Musel se znovu učit mluvit.

Vrátit se k textům.

Obnovovat paměť.

Na jeviště se sice dokázal vrátit, za tímto návratem však stála každodenní pomoc lidí, které publikum většinou nevidělo.

A jedním z nejdůležitějších byl právě jeho syn.

Když zemřel, z Neckářova života tak nezmizel pouze milovaný potomek.

Zmizel celý systém každodenní pomoci, na který byl zvyklý.

Rodina se bála, zda pohřeb vůbec zvládne

Po smrti syna se nejprve uvažovalo o kremaci bez velkého veřejného obřadu.

Důvod byl jednoduchý.

Václav Neckář byl psychicky otřesený, vyčerpaný a jeho vlastní zdravotní stav už předtím nebyl dobrý.

Po prodělané mrtvici se přidaly problémy s pohybem a také nedávný pád, po němž měl poraněnou oblast kyčle a páteře.

Podle lidí z okolí potřeboval po zprávě o synově smrti lékařskou pomoc a uklidňující léky.

Nakonec se však rodina rozhodla pro pohřební mši.

Konala se 5. září ve vršovickém kostele.

Na stejném místě, kde se před téměř jedenácti lety loučili s Jarkou.

Přišel o dvě hodiny dřív

Neckář dorazil výrazně před začátkem obřadu.

Chtěl mít čas u synovy rakve ještě předtím, než se kostel zaplní hosty.

Už při příchodu bylo patrné, jak těžké pro něj celé loučení je.

Potřeboval fyzickou oporu svého mladšího bratra Jana Neckáře a dalšího blízkého člověka.

Nešlo jen o symbolické držení za paži.

Měl problémy s jistou chůzí a delším stáním.

Muž, kterého několik generací zná z pódia jako energického zpěváka, najednou působil velmi křehce.

A přesto přišel.

Chtěl být u svého syna až do poslední chvíle, kterou dokázal zvládnout.

Žádný dlouhý projev. Jen poslední dotek

Nejsilnější okamžik celého obřadu nepřišel během dlouhého projevu.

Přišel ve chvíli, kdy se rakev začala odnášet.

Václav Neckář se s pomocí lidí kolem sebe zvedl.

Pomalu došel k rakvi.

A položil na ni ruku.

Krátký dotek.

Žádná dlouhá věta.

Žádné velké gesto.

Ale možná právě proto měl takovou sílu.

Ještě před několika týdny mu tento muž otevíral dveře auta, vozil ho na koncerty a staral se o technické zázemí.

Teď mezi nimi stála rakev.

Dotek dřeva se stal posledním fyzickým kontaktem otce se synem.

Někdy totiž není potřeba žádná řeč.

Některé loučení se odehraje v několika vteřinách.

Po obřadu už neměl sílu zůstat

Po skončení mše Neckář nezůstal mezi hosty.

Neměl sílu přijímat další kondolence a opakovaně poslouchat slova útěchy.

Odešel z kostela a zamířil domů.

A právě návrat domů byl možná ještě těžší než samotný pohřeb.

Do domu, kde jedenáct let žil se synem.

Do prostoru, kde byla stále také urna jeho zesnulé manželky.

Najednou tam chyběl člověk, který po Jarkině smrti převzal největší část každodenní blízkosti.

Jarku si nechal doma téměř jedenáct let

Manželka Jaroslava patřila k nejdůležitějším lidem jeho života.

Vzali se v roce 1974 a jejich manželství trvalo více než čtyřicet let.

V posledních letech života se Jarka potýkala s vážným onemocněním ledvin a pravidelně docházela na dialýzu.

Zemřela v prosinci 2015 ve věku 76 let.

Po kremaci ale Václav Neckář neudělal to, co bývá obvyklé.

Její urnu neuložil do hrobu.

Vzal si ji domů.

Dostal ji na čestné místo a podle rodinných vzpomínek k Járce dál mluvil.

Jako by definitivní oddělení ještě nechtěl přijmout.

Jarka tak zůstala alespoň symbolicky doma.

Smrt syna všechno změnila

Po Jarkině smrti zůstal po Neckářově boku jejich jediný syn.

A právě on postupně převzal velkou část péče a praktických povinností.

Když nyní zemřel také on, rozhodnutí týkající se Jarky dostalo nový význam.

Neckář chtěl její urnu po téměř jedenácti letech přenést do rodinného hrobu.

A uložit ji vedle syna.

Ne proto, že by pro něj manželka znamenala méně.

Právě naopak.

Chtěl, aby matka a syn odpočívali spolu.

Tím však končila jedna zvláštní kapitola Neckářova života.

Od roku 2015 byla jeho žena doma alespoň symbolicky přítomná v urně.

Syn byl přítomný fyzicky.

Po srpnu 2026 se oba přesunuli na stejnou stranu vzpomínek.

A Neckář měl poprvé zůstat doma bez dvou lidí, kteří po desetiletí tvořili jeho nejužší rodinu.

Po mrtvici ho rodina držela nad vodou

Rok 2002 zásadně změnil celý Neckářův život.

Prodělal těžkou mozkovou mrtvici, která zasáhla řeč i paměť.

Pro zpěváka, jehož povolání stojí právě na hlasu, textech a schopnosti zapamatovat si stovky písní, to byla mimořádně tvrdá rána.

Musel se znovu učit vyslovovat slova.

Skládat je do vět.

Vrátit se k písním, které předtím zpíval automaticky.

Při návratu na jeviště potřeboval praktické pomůcky i podporu rodiny.

Nejdříve vedle něj stála Jarka.

Později stále více také syn.

Proto jeho smrt otevírá i velmi praktickou otázku.

Kdo teď převezme všechny věci, které Václav mladší zajišťoval?

Kdo otce odveze?

Kdo bude u něj během cest?

Kdo pozná, že už je unavený a potřebuje odpočinek?

Syn měl být ten, kdo zůstane déle

Právě v tom je možná nejkrutější paradox celého příběhu.

Václavu mladšímu bylo 52 let.

Pomáhal otci, který je o několik desetiletí starší a má za sebou vážné zdravotní problémy.

Přirozeně mohl působit jako člověk, který bude jednou zajišťovat stále větší část otcovy péče.

Místo toho se role obrátily.

Stárnoucí otec přišel do kostela pohřbít syna, který ho ještě před několika týdny vozil na koncert.

Člověk, který měl pomáhat, odešel dřív než člověk, kterému pomáhal.

Stejný kostel, dvě největší ztráty

Návrat do vršovického kostela tak musel mít mimořádně silný význam.

V roce 2015 tam Neckář vstupoval jako manžel, který ztratil ženu.

V roce 2026 tam přišel jako otec, který ztratil jediného syna.

Mezitím zestárl.

Jeho vlastní zdravotní stav se zhoršil.

A muž, který mu v posledních letech pomáhal, teď ležel před ním v rakvi.

Není třeba tento obraz dál dramatizovat.

Stačí položit oba dny vedle sebe.

Poslední pohlazení místo velkých slov

Po desítkách let na jevišti byl Václav Neckář zvyklý komunikovat s publikem prostřednictvím hlasu.

Tentokrát ale žádná píseň ani řeč nedokázala vyjádřit to, co se odehrávalo.

Nejsilnějším okamžikem se stal obyčejný pohyb ruky.

Přistoupil k rakvi.

Pohladil ji.

A odešel.

Ten dotek spojoval všechno, co se během několika týdnů rozpadlo.

Společné cesty.

Koncerty.

Technické přípravy.

Návštěvy lékařů.

Každodenní pomoc.

A život otce se synem po smrti Jarky.

Když se Václav Neckář poté vrátil domů, už na něj nečekala rodina v podobě, na jakou byl zvyklý.

Jedna životní etapa definitivně skončila.

A pro muže, který se po mrtvici dokázal znovu naučit mluvit a zpívat, začala zkouška, na kterou se nedá připravit žádnou rehabilitací.

Naučit se žít bez jediného syna.