Václav Neckář po pohřbu jediného syna zůstal zdrcený. Nejbolestivější otázky už nemají komu být položeny

Na pohřbu jediného syna nebyla potřeba žádná velká slova.

Václav Neckář přišel pomalu, s oporou bratra Jana a dalších blízkých. Seděl v první řadě, v rukou svíral kapesník a před sebou měl rakev člověka, který byl v posledních desetiletích nejen jeho synem, ale také jednou z největších životních opor.

Václav Neckář mladší zemřel ve věku 52 let po těžké infekci.

Pro jeho otce však neodešlo jen dítě.

Odešel člověk, který mu pomáhal ve chvíli, kdy slavný zpěvák sám přestal být silný.

Syn mu pomohl vrátit hlas

Po těžké cévní mozkové příhodě v roce 2002 musel Neckář znovu trénovat řeč, výslovnost i písňové texty.

Právě syn, který pracoval jako zvukař, patřil k lidem, kteří mu pomáhali s návratem na pódium.

Role se zvláštním způsobem obrátily.

Kdysi byl Václav starší otcem, který kvůli koncertům, nahrávání a cestování často nebýval doma.

O mnoho let později byl syn tím, kdo věnoval čas jemu.

A právě tato skutečnost dnes může působit nejbolestivěji.

Ne proto, že by Neckář veřejně přiznal nějakou konkrétní vinu.

Ale protože po smrti blízkého člověka se otázky „co jsem mohl udělat jinak?“ vracejí téměř nevyhnutelně.

Čas už nejde vrátit

V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil Václav Neckář k nejvytíženějším československým interpretům.

Koncertoval, natáčel, cestoval a bojoval o místo v profesi, kterou mu politické poměry opakovaně komplikovaly.

Rodinné zázemí z velké části držela jeho manželka Jaroslava.

Syn mezitím vyrůstal.

Tehdy mohl každý další koncert působit jako povinnost.

Dnes však člověk vidí čas jinak.

Pracovní termín lze nahradit.

Dětství ne.

Po smrti manželky byl syn ještě důležitější

Jaroslava Neckářová zemřela v roce 2015.

Od té chvíle se rodinný kruh ještě více zúžil.

Syn bydlel otci nablízku, znal jeho zdravotní omezení a dokázal mu pomáhat i v situacích, které by pro někoho jiného byly obtížné.

Proto jeho smrt znamená také ztrátu každodenní jistoty.

A přišla v mimořádně těžké době.

Sám Neckář se už dlouho potýká s následky mrtvice, problémy s pohybem a opakovanými pády.

Na pohřbu bylo vidět, jak málo fyzických rezerv mu zůstává.

Poslední dotek řekl víc než projev

Po obřadu už neměl sílu pokračovat na smutečním setkání.

Ještě před odchodem ale dokázal přistoupit k rakvi svého syna a dotknout se jí.

Právě tento krátký okamžik možná vystihuje celý příběh přesněji než jakákoli dramatická věta.

Otec, který měl kdysi příliš málo času.

Syn, který mu ho později dával.

A nakonec chvíle, kdy už žádný další společný čas nezbývá.

Václav Neckář se po celý život dokázal vracet.

Po zákazech.

Po psychickém vyčerpání.

Po mrtvici.

Po smrti manželky.

Tentokrát ale nejde o další návrat na pódium.

Jde o mnohem těžší úkol.

Naučit se žít s vědomím, že člověk, kterému by možná ještě chtěl něco říct, už nemůže odpovědět.