Šest let po smrti Evy Pilarové vychází najevo jiný obraz jejích tří manželství. Největší tajemství nebylo skandálem

Když se řekne Eva Pilarová, většina lidí si stále vybaví hlas.

Silný.

Jistý.

Okamžitě rozpoznatelný.

Hlas ženy, která dokázala zpívat swing, jazz i pop a která desítky let působila dojmem, že ji jen tak něco nezlomí.

Jenže šest let po její smrti se při pohledu zpět ukazuje, že její život nebyl příběhem jedné nezničitelné hvězdy.

Byl to život ženy, která opakovaně přicházela o jistoty.

O majetek rodiny.

O možnost svobodně cestovat.

O partnery.

O kolegy.

Téměř o hlas.

A nakonec i o zdraví.

Právě její tři manželství přitom tvoří zvláštní mapu celé této cesty.

První jí přineslo syna – a vzápětí politickou katastrofu.

Druhé skončilo dřív, než jeho bývalý partner později emigroval.

A teprve třetí jí dal něco, co v předchozích vztazích dlouho postrádala.

Člověka, který zůstal.

První manžel odešel, když byl jejich synovi pouhý čtvrtrok

Milan Pilar nebyl pro Evu jen prvním manželem.

Byl také člověkem, který ji přivedl do prostředí pražského Semaforu.

Právě v těchto letech se začala rodit její velká kariéra.

Pak se jim narodil syn Milan.

A když byly dítěti přibližně tři měsíce, přišel šok.

Milan Pilar zůstal na Západě.

Eva o jeho úmyslu podle vlastních vzpomínek nevěděla.

Ještě v den, kdy se o jeho emigraci dozvěděla, měla živě vystupovat s Waldemarem Matuškou.

Před kamerou nic nepoznali.

Teprve potom se sesypala.

Nebyl to jen konec manželství

Za normálních okolností by šlo o rodinnou tragédii.

V socialistickém Československu ale emigrace manžela znamenala ještě něco dalšího.

Stát začal posuzovat i ji.

Byla vyslýchána.

Přišla o cestovní pas.

Cesty na Západ byly omezené nebo úplně zastavené.

Nabídky, které by pro mladou zpěvačku mohly znamenat mezinárodní kariéru, se zavřely.

Pilarová později vzpomínala, že po emigraci prvního muže dostávala pas jen pro některé cesty do „spřátelených“ zemí a po návratu ho zase musela odevzdávat.

Rozpad manželství tak pokračoval ještě dlouho poté, co mezi dvěma lidmi prakticky skončil.

Jen v jiné podobě.

Jako politický cejch.

Zůstala sama s dítětem a kariérou, která byla zároveň záchranou

Eva měla dvě možnosti.

Přestat.

Nebo pokračovat.

Pokračovala.

Velkou část každodenní péče o syna jí pomáhali zvládat rodiče.

Sama Pilarová později otevřeně říkala, že bez nich by pravděpodobně nemohla dál zpívat.

A právě tady vzniká jeden z nejtěžších rozporů jejího života.

Práce jí umožnila rodinu materiálně držet.

Zároveň ji ale odváděla z každodenního domácího rytmu.

Koncert.

Natáčení.

Zkouška.

Cesta.

Další vystoupení.

Pro dospělého člověka může být všechno logicky vysvětlitelné.

Pro dítě je však nejdůležitější prostý fakt:

Máma dnes není doma.

Neznamená to ale, že syn svou matku „nikdy neodpustil“

Právě zde se pozdější příběhy často zbytečně dramatizují.

Milan Pilar se veřejnosti dlouhodobě vyhýbal.

Nechtěl být známým synem slavné matky.

Eva jeho rozhodnutí respektovala.

Když se jí v roce 2013 ptali, proč o něm téměř nemluví, odpověděla jednoduše:

Syn si to nepřeje.

Současně uvedla, že pracuje s počítači, je ženatý, udělal z ní dvojnásobnou babičku a že spolu mají hezký vztah.

To je podstatné.

Soukromí není automaticky odcizení.

A nepřítomnost před kamerou není důkaz rodinné nenávisti.

Ani jeho absence při veřejných rozloučeních není jednoduchým důkazem konfliktu

Po smrti Evy Pilarové v březnu 2020 se veřejnost ptala, proč Milan chyběl na některých pietních akcích.

Vznikaly spekulace.

Jenže pozdější zprávy uváděly, že matka se synem měli už dříve dohodu týkající se právě podobného veřejného vystupování.

Milan se celý život nechtěl stát součástí mediálního příběhu své matky.

Ani její smrt ho nemusela nutit tuto hranici zrušit.

To je méně dramatické než věta:

„Syn jí nikdy neodpustil.“

Ale je to mnohem poctivější.

Waldemar Matuška byl velkou součástí jejího života – ale ne důkazem tajného otcovství

Eva Pilarová a Waldemar Matuška vytvořili jednu z nejvýraznějších pěveckých dvojic své doby.

Na pódiu mezi nimi fungovala chemie, které publikum okamžitě uvěřilo.

Ach, ta láska nebeská se stala jednou z nejslavnějších skladeb československé populární hudby.

Právě proto se kolem jejich vztahu během let vytvořila řada legend.

Některé zasahovaly i do soukromí Evina syna.

Jenže tvrzení o jiném otcovství nelze bez spolehlivého důkazu vydávat za fakt.

Doložené je především něco jiného.

Matuška byl pro Pilarovou mimořádně důležitým kolegou.

A společná hudební etapa patřila k nejsilnějším částem její kariéry.

Druhé manželství skončilo jinak, než naznačují některé příběhy

V roce 1968 se Eva provdala za zpěváka Jaromíra Mayera.

Byli spolu několik let profesně spojeni a vznikly i společné nahrávky.

Manželství ale vydrželo jen krátce.

V roce 1970 bylo po všem.

A právě zde je důležité opravit jednu často opakovanou zkratku.

Jaromír Mayer skutečně později emigroval.

Ale až několik let po jejich rozvodu.

Pilarová sama to v rozhovorech zdůrazňovala.

Když Mayer Československo opouštěl, dávno už nebyli manželé.

Takže druhé manželství nebylo opakováním stejného scénáře jako první.

Přesto zůstávala pod tlakem režimu

První emigrace už stačila k tomu, aby stát považoval Pilarovou za člověka, kterému není možné plně důvěřovat.

A kariéra dál závisela na rozhodování komisí, úředníků a kulturních institucí.

Některé písně neprošly.

Texty se měnily.

Cestování bylo omezené.

Popularita paradoxně neznamenala svobodu.

Člověk mohl být jednou z nejznámějších tváří země a přitom nevědět, zda příští zahraniční nabídku nezastaví jediný podpis v kanceláři.

Pak přišel rok 1973 a rozhodnutí, které jí zachránilo život

Po turné na Kubě si Eva pobyt o několik dní prodloužila.

Její kapela se vracela dříve.

Dne 19. února 1973 havaroval při přistání v Praze sovětský letoun Tu-154.

Zemřelo 66 lidí.

Mezi nimi téměř celý její doprovodný orchestr.

Pilarová později označila tento den za jeden z nejtragičtějších okamžiků svého života.

Ona sama přežila jen proto, že změnila plán návratu.

Přežít neznamená automaticky cítit štěstí

Zvenčí vypadá podobný příběh jasně.

Měla obrovské štěstí.

Jenže člověk, který zůstane naživu, může událost prožívat úplně jinak.

Proč oni?

Proč ne já?

Co kdybych nastoupila?

Eva se podle vlastních vzpomínek z tragédie dlouho vzpamatovávala.

Lidé, kteří měli dál stát za ní na pódiu, zmizeli během několika minut.

A ona měla sestavit novou kapelu a znovu začít zpívat.

V roce 1977 přišlo rozhodnutí, za které se později sama omluvila

Eva Pilarová podepsala Antichartu.

Po letech se k tomu nepostavila tak, že by sama sebe vykreslila jako tajnou hrdinku odporu.

Naopak.

Omluvila se.

Mluvila o strachu.

A označovala své tehdejší jednání za zbabělé.

Právě tato schopnost připustit vlastní selhání je pro její příběh důležitá.

Věděla, co režim dokáže.

Její rodina o majetek přišla už po roce 1948.

Ona sama přišla kvůli emigraci manžela o možnost svobodně cestovat.

Měla dítě.

Kariéru.

Rodiče.

Měla co ztratit.

Podepsala.

A přesto později nepředstírala, že se tím osobní odpovědnost úplně vytrácí.

Třetí manželství bylo úplně jiné

V roce 1984 se provdala za tanečníka Jana Kolomazníka.

Byl o třináct let mladší.

A mnozí jejich vztahu příliš dlouhou budoucnost nepředpovídali.

Jenže právě toto manželství vydrželo až do její smrti.

Seznámili se v divadelním prostředí.

Zpočátku byli přátelé.

Když Eva jednou těžce onemocněla chřipkou, Jan se o ni začal starat.

Venčil psa.

Nosil nákupy.

Vařil čaj.

Podával léky.

A jednoho dne Eva s humorem zjistila, že má v koupelně dva kartáčky na zuby.

Jan se jednoduše nastěhoval.

Pak ji požádal o ruku.

Poprvé vedle ní někdo nechtěl soutěžit s její slávou

Pilarová později o třetím manželovi mluvila velmi jasně.

Podle ní byl první, komu nevadilo, že je slavná.

Nesnažil se ji předělat.

Nevnímal její úspěch jako vlastní porážku.

To může znít jako maličkost.

Ve vztahu s člověkem, jehož jméno zná celá země, je to ale zásadní.

Jan Kolomazník nemusel být větší hvězdou než ona.

Mohl stát vedle ní.

Někdy dokonce mimo světlo.

A právě tam se ukázalo, proč jejich manželství vydrželo.

Pak přišla rakovina

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Eva dozvěděla diagnózu, která převrátila priority.

Rakovina.

Lékaři jí podle jejích pozdějších vzpomínek dávali přibližně rok a půl života.

Pro zpěvačku měl strach ještě jednu zvláštní podobu.

Nešlo pouze o život.

Bála se o hlas.

O možnost zpívat.

Po desetiletích, během nichž jí režim určoval, co smí zaznít, se najednou objevila možnost, že jí samotné tělo vezme nástroj, kolem kterého vybudovala svou identitu.

Jan tentokrát zůstal

V prvním manželství partner odešel přes hranice.

Druhé manželství skončilo rozvodem.

U třetího přišla nemoc.

A Jan Kolomazník nikam nešel.

Pilarová sama později říkala, jak velkou oporou během léčby byl.

Strach, nemoc, kontroly, nejistota.

To všechno už nebyla veřejná show.

Právě v takových chvílích se ukazuje, co znamená dlouhý vztah mnohem přesněji než na společenských fotografiích.

Rakovinu přežila o desítky let déle, než čekala

Původní prognóza se nenaplnila.

Eva se vrátila.

Znovu zpívala.

Fotografovala.

Cestovala.

Plánovala další věci.

Ještě krátce před smrtí odmítala žít pouze ve vzpomínkách.

Když s ní Český rozhlas pořizoval jeden z posledních rozhovorů, říkala, že se starými fotografiemi příliš neprobírá.

Pořád má plány.

Taková věta dnes zní jinak.

Třetí manželství nakonec přešlo z partnerství do péče

S věkem přicházely další zdravotní komplikace.

Pohyb.

Úrazy.

Nemoci.

Stále více praktických věcí přebíral Jan.

A role se postupně měnila.

Z tanečníka se stal člověk, který organizoval každodennost.

Z partnera také pečující.

Není na tom nic filmového.

Právě proto je to důležité.

Dlouhý vztah se často nerozhodne při velkém vyznání.

Rozhoduje se při cestě k lékaři.

Při podávání léků.

Při čekání.

Ve chvíli, kdy druhý člověk není silný ani slavný.

Eva zemřela 14. března 2020

Bylo jí 80 let.

Za sebou měla dlouhou nemoc a poslední období už bylo výrazně poznamenáno zdravotními problémy.

Její smrt přišla právě ve chvíli, kdy Česká republika vstupovala do prvních mimořádných omezení kvůli pandemii covidu.

Proto nemohlo následovat velké veřejné rozloučení, jaké by u ženy jejího významu člověk očekával.

Jan Kolomazník tehdy potvrdil, že plánovaný pohřeb v běžné podobě kvůli opatřením nebude možný.

A právě ticho kolem syna znovu vytvořilo prostor pro spekulace

Milan se veřejným ceremoniím vyhýbal.

Někdo v tom viděl důkaz staré křivdy.

Někdo konflikt.

Někdo údajné definitivní odmítnutí matky.

Jenže tak jednoduchý závěr dostupné informace nepodporují.

Eva ještě za života říkala, že spolu mají hezký vztah.

Současně respektovala jeho přání nebýt součástí jejího mediálního světa.

Milan tedy mohl milovat matku a zároveň odmítat roli „syna Evy Pilarové“ před kamerami.

Obě věci mohou existovat současně.

To je možná skutečné tajemství její rodiny

Ne nějaké šokující přiznání objevené šest let po smrti.

Spíš skutečnost, že veřejnost často zaměňuje viditelnost za blízkost.

Jan Kolomazník byl vedle Evy viditelnější.

Syn Milan mnohem méně.

To ale samo o sobě neříká, kdo co cítil.

Rodinný život se neodehrává pouze tam, kde stojí fotograf.

Stejně tak tři manželství nelze zjednodušit na tři neúspěchy nebo jeden šťastný konec

První muž jí dal syna a pak nečekaně odešel.

Jeho emigrace změnila nejen manželství, ale i její vztah ke státu, práci a cestování.

Druhé manželství se rozpadlo rychle, ale není pravda, že by Mayer emigroval přímo od ní jako její současný muž.

Třetí manželství bylo dlouhé a stabilní.

Jan s ní zůstal v nemoci i stáří.

Každý z těchto vztahů tedy vypráví úplně jiný příběh.

Největší cenu možná zaplatila za jednu věc: možnost dál zpívat

Ne proto, že by byla bezcitná kariéristka.

Naopak.

Zpěv pro ni znamenal příjem.

Identitu.

Svobodu.

A po emigraci prvního manžela také způsob, jak vůbec udržet život rodiny.

Právě proto se ho tak pevně držela.

Jenže každá volba má cenu.

Koncert znamená, že člověk není doma.

Turné znamená cestu.

Natáčení znamená další den mimo běžný rodinný rytmus.

A zpěvačka, která dala publiku tisíce hodin, nemohla stejné hodiny současně dát někomu jinému.

Eva to sama věděla

Na tom je její příběh nejsilnější.

Nemusela být veřejně označena za špatnou matku, aby chápala, že některé věci mohly být jinak.

Stejně jako se dokázala omluvit za Antichartu, uměla se na vlastní minulost dívat bez jednoduché legendy o vlastní dokonalosti.

Ale ani opačný extrém není spravedlivý.

Neměla úplně svobodný výběr.

Byla mladou matkou po emigraci partnera.

Režim jí odebral pas.

Kariéra mohla být kdykoli omezena.

Rodiče pomáhali s dítětem.

A ona dělala rozhodnutí uvnitř prostoru, který už někdo před ní výrazně zúžil.

Proto není její život příběhem jednoduché viny

Není možné říct:

Vybrala si kariéru místo dítěte.

Stejně jako není možné tvrdit:

Za všechno mohl režim a Eva neměla žádnou odpovědnost.

Skutečný život je nepříjemnější.

Člověk může mít dobrý důvod pro rozhodnutí a přesto tím někomu ublížit.

Může být obětí okolností a zároveň nést odpovědnost za některé následky.

Může milovat dítě a nebýt s ním tolik, kolik by si později přál.

Šest let po smrti se tedy neobjevuje jeden velký skandál

Nevychází najevo tajný otec jejího syna.

Neexistuje spolehlivý důkaz, že Milan matce nikdy neodpustil.

A druhý manžel ji neopustil emigrací během trvajícího manželství.

Mnohem silnější je skutečný obraz.

Žena, jejíž první manžel emigroval a nechal ji s tříměsíčním dítětem.

Umělkyně, kterou za cizí rozhodnutí trestal stát.

Zpěvačka, která jen náhodou nenastoupila do letadla, v němž zahynula její kapela.

Člověk, který se později styděl za svůj podpis pod Antichartou.

Pacientka, které lékaři dávali jen krátký čas.

A žena, která nakonec našla muže, jenž s ní zůstal víc než tři desetiletí.

Největší „tajemství“ je možná úplně obyčejné

Eva Pilarová působila na pódiu, jako by byl její hlas samozřejmostí.

Nebyl.

Její kariéra působila jako nepřetržitá řada úspěchů.

Nebyla.

A její rodina mohla zvenčí vypadat jako série dramatických mužů, odchodů a konfliktů.

Ani to není úplně přesné.

Za vším zůstával člověk, který se opakovaně snažil udržet pohromadě několik věcí najednou.

Práci.

Rodinu.

Důstojnost.

Víru.

Hlas.

A možnost rozhodovat alespoň o části vlastního života.

Na konci už nemusela nikoho přesvědčovat, aby zůstal

První manžel odešel.

Druhé manželství nevydrželo.

Jan Kolomazník zůstal.

Zůstal, když byla slavná.

Když byla nemocná.

Když už nešlo o ceny ani koncerty.

A také v době, kdy se svět kolem nich kvůli pandemii téměř zastavil.

Právě proto možná její třetí manželství není romantickým „šťastným koncem“.

Je něčím mnohem obyčejnějším.

A tím i cennějším.

Přítomností.

Eva Pilarová strávila velkou část života na cestách.

Nakonec měla vedle sebe člověka, který nikam neodešel.

A možná právě v tom je pravda o jejích třech manželstvích silnější než jakékoli tajemství, které by bylo možné odhalit šest let po její smrti.