Jan Tříska: Devět let po jeho smrti se znovu skládá pravda o osudném pádu z Karlova mostu

Ještě několik minut před tragédií působilo všechno téměř obyčejně.

Byla sobota 23. září 2017 a Karlův most byl plný turistů. Praha žila svým běžným víkendovým rytmem.

Na zábradlí u jednoho z pilířů seděl osmdesátiletý Jan Tříska.

Zády k mostu.

Nohy měl spuštěné směrem k Vltavě.

Jedna z přítomných žen si všimla, že sedí nebezpečně, a rozhodla se ho oslovit.

Zeptala se, zda je všechno v pořádku.

Podle jejího pozdějšího svědectví se Tříska otočil, usmál se a řekl, že ano.

Když ho upozornila, že by bylo bezpečnější dát nohy na druhou stranu, měl odpovědět, že mu to takhle vyhovuje.

O několik minut později už ležel ve Vltavě.

První otázka byla děsivá: Udělal to úmyslně?

Tragický pád okamžitě vyvolal spekulace.

Slavný herec.

Karlův most.

Nebezpečné místo za zábradlím.

Věk osmdesáti let.

Návrat z Ameriky.

To všechno dohromady vytvořilo prostředí, ve kterém se začala objevovat otázka, zda nešlo o sebevraždu.

Někteří lidé si pokládali otázky, zda Tříska netrpěl depresí, zda se nebál stáří nebo zda na něj nedoléhal tlak další herecké práce.

Jenže postupně se začaly objevovat okolnosti, které tuto teorii oslabovaly.

A po letech působí poslední den jeho života jinak, než jak mohl vypadat v prvních hodinách po tragédii.

Přijel do Prahy kvůli nové roli

Jan Tříska se do České republiky vrátil z Kalifornie kvůli práci.

Měl začít natáčet film Jiřího Mádla Na střeše.

Čekaly ho zkoušky kostýmů, přípravy a samotné natáčení.

Lidé kolem filmu popisovali herce jako soustředěného a připraveného.

Jiří Mádl se později ostře vymezoval proti představě, že by se Tříska chystal dobrovolně odejít ze života.

Nedávalo mu smysl, že by muž letěl přes oceán, připravoval se na náročnou roli a jen několik dní před první klapkou všechno ukončil.

Právě naopak.

Všechno nasvědčovalo tomu, že Jan Tříska stále plánoval pokračovat.

Ve svých osmdesáti letech tvrdě trénoval

Tříska byl známý mimořádnou disciplínou.

Cvičil.

Běhal.

Trénoval paměť.

Udržoval se v kondici téměř jako sportovec.

Nechtěl přijmout představu, že vysoký věk automaticky znamená konec herecké práce.

Pro něj totiž herectví nebylo jen povolání.

Byla to součást identity.

Už jednou o možnost hrát přišel kvůli politickému režimu.

Později musel v Americe svou kariéru prakticky vybudovat znovu.

Myšlenka, že mu práci tentokrát vezme vlastní tělo, pro něj byla mimořádně těžká.

A právě proto se i v osmdesáti letech snažil dokazovat především sám sobě, že ještě může pokračovat.

Karlův most nebyl náhodným místem

Jedna informace postupně změnila pohled na celý případ.

Tříska údajně chodil na Karlův most před důležitými pracovními projekty opakovaně.

Měl zde svůj osobní rituál.

Vrátit se na most.

Dotknout se starých soch.

Na chvíli se zastavit.

Soustředit se před další prací.

Pro člověka, který desítky let žil mezi Českem a Amerikou, měl Karlův most mnohem hlubší význam než pro obyčejného turistu.

Spojovala se tam Praha jeho mládí, divadlo, vzpomínky i návraty domů.

To, co mohlo zvenčí působit jako podivné a nebezpečné chování, pro něj mohlo být něčím známým, co už dříve opakoval.

A právě v tom mohl být problém.

Známý pohyb už nemusel být bezpečný

Člověk si pamatuje, co jeho tělo zvládalo před lety.

Jenže tělo samotné se mění.

Pohyb, který mohl být v padesáti či šedesáti letech jen malou výstředností, se v osmdesáti mohl stát smrtelným rizikem.

Stačil okamžik.

Ztráta rovnováhy.

Slabší úchop.

Nečekaný pohyb.

Možná vítr.

A najednou už nebylo možné nic napravit.

Právě proto má svědectví ženy, která s Třískou krátce před pádem mluvila, takovou váhu.

Podle jejího popisu nepůsobil jako člověk v panice.

Nebyl dezorientovaný.

Na přímou otázku odpověděl klidně.

Sám zřejmě situaci nepovažoval za nebezpečnou.

Jeho poslední věta dostala po tragédii jiný význam

Když údajně řekl, že mu takové sezení „vyhovuje“, možná nevědomky popsal celý problém.

Bylo mu pohodlně v poloze, která už nebyla bezpečná.

Právě v tom je rozdíl mezi pocitem a skutečným rizikem.

Člověk může mít dojem, že něco stále zvládá stejně jako před dvaceti lety.

Ale tělo už nemusí mít stejnou rezervu.

A na Karlově mostě byla tato rezerva jen několik centimetrů široká.

Pád do Vltavy přišel během několika sekund

Tříska spadl do řeky 23. září 2017.

Lidé z projíždějící lodi ho vytáhli z vody a následoval převoz do Ústřední vojenské nemocnice v Praze.

Jeho stav byl kritický.

Lékaři bojovali o jeho život dva dny.

Jan Tříska zemřel 25. září 2017 ve věku 80 let.

Člověk, který měl během několika dní stát před kamerou, už svou další roli nikdy nezahrál.

Proč se tolik mluvilo o sebevraždě?

Protože nešťastná náhoda někdy působí pro lidskou mysl méně přijatelně než tragédie, která má jasný důvod.

Pokud někdo spáchá sebevraždu, začnou se hledat příčiny.

Deprese.

Osamělost.

Nemoc.

Strach.

Vznikne příběh, který má alespoň určitou logiku.

Nehoda je mnohem krutější.

Neobsahuje velké poslední rozhodnutí.

Nemá závěrečné poselství.

Někdy je to jen několik sekund, chyba a pár centimetrů.

Policie nenašla cizí zavinění

Podle popsaných okolností policie nakonec nepracovala s verzí cizího zavinění ani úmyslného odchodu ze života.

Případ byl uzavřen jako tragický pád.

A když se k tomu přidá Třískova připravenost na nový film, svědectví o jeho klidném chování a dlouhodobý vztah ke Karlovu mostu, obraz se mění.

Nevypadá to jako cesta člověka, který přišel do Prahy zemřít.

Spíše jako návštěva místa, kam se vracel právě tehdy, když měl před sebou další práci.

Tragický paradox spočívá v tom, že rituál spojený s pokračováním kariéry se stal jeho posledním.

Praha pro něj znamenala víc než jen rodné město

Aby bylo možné pochopit, proč se k tomuto místu vracel, je třeba připomenout jeho komplikovaný vztah k domovu.

Jan Tříska patřil k výrazným českým hercům už před emigrací.

Důležitým místem jeho života bylo Divadlo za branou spojené s Otomarem Krejčou.

Když bylo v roce 1972 z politických důvodů uzavřeno, nepřišel pouze o zaměstnání.

Přišel o umělecký prostor, kde mohl pracovat způsobem, který považoval za svobodný.

Normalizační režim mu začal stále výrazněji určovat, co smí a co ne.

Anticharta zůstala bolestivou kapitolou

Jedním z nejtěžších momentů jeho československého života byl podpis Anticharty.

Podle dobových dokumentů čelil silnému politickému tlaku.

Pro člověka, který měl blízko k Václavu Havlovi a k prostředí českého disentu, šlo o mimořádně bolestivou zkušenost.

Podpis nebyl jen položkou v novinách.

Byl připomínkou, že režim dokáže člověka přinutit udělat něco proti vlastnímu přesvědčení.

Krátce poté přišlo rozhodnutí odejít.

Amerika nebyla žádná pohádka

Po emigraci se Tříska ocitl v prostředí, kde jeho česká sláva téměř nic neznamenala.

Musel začít znovu.

V cizím jazyce.

Bez statusu, který měl v Praze.

Čekaly ho konkurzy, odmítnutí, menší role a nejistota.

Jeho manželka Karla Chadimová přitom zaplatila za nový život velmi konkrétní cenu.

Sama byla herečkou, ale v Americe vlastní hereckou kariéru upozadila.

Pracovala a starala se o praktickou stránku života rodiny, aby Tříska mohl dál bojovat o možnost hrát.

Jejich manželství tak nestálo jen na romantické představě společného útěku za svobodou.

Stálo na každodenním rozhodování, penězích, práci, dětech a velké nerovnováze obětí.

Tříska si podle vzpomínek uvědomoval, kolik toho jeho žena kvůli jejich společnému životu odložila.

Po roce 1989 se mohl vracet, ale nic už nebylo stejné

Sametová revoluce mu otevřela dveře zpět.

Mohl znovu hrát česky.

Setkávat se s publikem.

Vrátit se na místa, která znal před emigrací.

Jenže návrat po desetiletích není návratem do stejného života.

Československo se změnilo.

On se změnil.

Lidé zestárli.

Někteří už nebyli.

Jan Tříska tak dlouhodobě žil mezi dvěma světy.

V Americe byl člověkem s evropskou minulostí, kterou mnozí neznali.

V Praze byl mužem, který velkou část života prožil za oceánem.

Smrt Václava Havla pro něj znamenala další ztrátu

Václav Havel nebyl pro Třísku jen slavný prezident.

Patřil do světa jeho mládí, divadla a společnosti, kterou před emigrací opustil.

Po Havlově smrti v roce 2011 ztratil jednoho z lidí, kteří nemuseli vysvětlovat, jak vypadalo Československo před jeho odchodem.

S takovými lidmi totiž člověk neztrácí pouze přítele.

Ztrácí i svědka vlastního života.

Možná i proto se fyzická místa, jako byl Karlův most, stávala stále důležitějšími.

Kámen a řeka se neměnily tak rychle jako lidé.

Nechtěl být starým mužem, kterému někdo řekne, že už nesmí hrát

Tříska měl z profesního stárnutí velký respekt.

Nechtěl přijít o paměť.

Nechtěl ztratit fyzickou kondici.

Nechtěl být hercem, kterému ostatní jednoho dne oznámí, že už další roli nezvládne.

Proto cvičil.

Proto se učil.

Proto v osmdesáti letech letěl přes oceán.

A právě zde se argument o strachu ze stáří obrací proti teorii sebevraždy.

On se stáří obával hlavně proto, že chtěl dál pracovat.

Film Na střeše měl být důkazem, že ještě nepatří minulosti.

Osudnou se mohla stát právě jeho největší síla

Celý život odmítal přijmout, že okolnosti mají poslední slovo.

Komunistický režim mu omezil práci?

Odešel a začal znovu.

V Americe byl neznámý?

Znovu bojoval o role.

Stárnutí mu ubíralo sílu?

Trénoval.

Tato neústupnost mu umožnila přežít mnoho životních změn.

Ale stejná vlastnost mohla mít i druhou stránku.

Mohla oslabit respekt k tomu, že některé fyzické limity už nelze překonat pouze disciplínou.

Devět let poté už není největší záhadou otázka sebevraždy

Neexistuje žádné dramatické nové přiznání, které by celý případ převrátilo.

Není potřeba ani konspirační teorie.

Nejpřesvědčivější obraz vzniká spojením detailů, které byly známé už dříve.

Tříska přijel pracovat.

Na roli se připravoval.

Krátce před pádem působil podle svědkyně klidně.

Karlův most pro něj měl dlouhodobý osobní význam.

A policie nenašla důvod označit smrt za úmyslnou.

To všechno ukazuje jedním směrem.

K tragické nehodě.

Nejkrutější na celé tragédii je její obyčejnost

Jan Tříska nepřijel podle tohoto obrazu na Karlův most, aby uzavřel svůj život.

Přišel tam před další prací.

Na známé místo.

Udělá něco, co znal.

A právě proto zřejmě necítil nebezpečí.

Žena, která ho krátce před pádem varovala, se ho zeptala, zda je všechno v pořádku.

On odpověděl, že ano.

A možná tomu v daném okamžiku skutečně věřil.

O několik minut později už nebylo možné vzít nic zpět.

Jan Tříska přežil politický tlak, emigraci, ztrátu domácí kariéry, začátky v cizí zemi i desítky let života mezi dvěma kontinenty.

Ve svých osmdesáti letech se stále připravoval na další film.

Jeho život tedy neskončil po dlouhém odcházení od práce.

Skončil právě ve chvíli, kdy měl před sebou nový začátek.

A možná právě proto jeho smrt dodnes působí tak znepokojivě.

Ne proto, že by za ní muselo být nějaké temné tajemství.

Ale proto, že někdy stačí jediný známý pohyb, několik centimetrů a okamžik, kdy člověk ještě věří, že má všechno pod kontrolou.