Jana Preissová ve 78 letech: Za jejím úsměvem se skrývala bolest, deprese i rodinná rána, o které léta mlčela

Když Viktor Preiss na podzim roku 2024 přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, mohl mluvit o desítkách rolí, Národním divadle, filmu, rozhlasu i dlouhé herecké cestě.

Místo toho se na konci svého projevu obrátil k ženě, která po jeho boku strávila více než půl století.

Poděkoval své manželce Janě.

Ženě, která mu věnovala 57 let svého života.

Několik vět tehdy připomnělo něco, co bylo za jejich slavnými jmény často téměř neviditelné. Jana Preissová nebyla pouze jednou z nejvýraznějších a nejpůvabnějších českých hereček své generace.

Velkou část života totiž vedla mnohem těžší boj mimo jeviště.

S vlastními pochybnostmi.

S rodinnými ranami.

S psychickým vyčerpáním.

A především s obrovskou potřebou udržet pohromadě rodinu, kterou se tolik bála ztratit.

Bolest si nesla už z dětství

Jana vyrůstala jako tiché a uzavřené dítě.

Bezpečí hledala především u své babičky, kterou později popisovala jako laskavou a mimořádně empatickou ženu.

Vztah s matkou byl komplikovanější.

Matka byla přísná a fyzické tresty nebyly podle Janiných vzpomínek výjimkou.

Jedna scéna jí zůstala v paměti celý život. Při jednom z trestů už její babička nedokázala situaci sledovat a snažila se dceru chránit.

Pro dítě nejsou podobné okamžiky pouhou vzpomínkou na přísnou výchovu.

Učí ho, že láska a strach mohou existovat pod jednou střechou.

Otec byl naopak člověkem, ke kterému Jana cítila velkou blízkost.

A právě proto pro ni byl rozvod rodičů mimořádně bolestivý.

Rozvod rodičů se stal traumatem

Když odešla studovat do Prahy, manželství jejích rodičů se rozpadlo.

Jana se ocitla mezi dvěma lidmi, které měla ráda, ale jejichž konflikt nemohla vyřešit.

Její matka si v sobě nesla silnou křivdu vůči bývalému manželovi a pro mladou Janu nebylo jednoduché udržovat s otcem normální kontakt.

Vznikl v ní pocit, který se měl vracet po celý život:

Když se přikloní k jednomu člověku, zradí druhého.

Dítě by nikdy nemělo nést odpovědnost za štěstí svých rodičů.

Jana ji však uvnitř sebe přijala.

Teprve mnohem později našla sílu říct matce, že o vztahu s vlastním otcem bude rozhodovat sama.

Nebyla to velká televizní scéna.

Pro ni to ale znamenalo zásadní osvobození.

A zároveň to vysvětluje, proč se později tolik bála jediné věci – rozpadu vlastní rodiny.

S Viktorem vytvořila to, co sama v mládí ztratila

S Viktorem Preissem se poznali velmi mladí.

Vzali se a postupně se z nich stal jeden z nejznámějších hereckých párů v Československu.

Narodili se jim dva synové, Martin a Jan.

Pro Janu to nebylo jen manželství.

Vytvořila si vlastní pevný domov.

Přesně ten druh jistoty, který během dospívání sama ztratila.

Jenže právě tato jistota dostala na začátku osmdesátých let těžkou ránu.

Viktorova nevěra zasáhla její nejcitlivější místo

Viktor Preiss měl podle popsané rodinné historie vztah s jinou ženou a z tohoto vztahu se narodila dcera.

Pro Janu to nebyla krátká epizoda, kterou by bylo možné jednoduše zapomenout.

Nevěra měla konkrétní a trvalý důsledek.

A před ní se najednou objevil scénář, kterého se bála už od vlastního dětství.

Rozpad rodiny.

Děti mezi dvěma rodiči.

Domov rozdělený na dvě části.

Tentokrát však nebyla osmnáctiletou dívkou sledující rozvod své matky a otce.

Byla matkou, která musela sama rozhodnout, co bude dál.

Mohla odejít.

Mohla vztah ukončit.

Rozhodla se zůstat.

Odpustit neznamenalo zapomenout

Zvenčí může její rozhodnutí působit jako mimořádná schopnost odpouštět.

Ve skutečnosti bylo mnohem složitější.

Zůstat znamená druhý den ráno vstát vedle člověka, který vám ublížil.

Postarat se o děti.

Jít do práce.

Hrát večer před publikem.

A vrátit se do domu, kde mezi dvěma lidmi zůstává otázka, na kterou možná nikdy nepřijde uspokojivá odpověď.

Dlouhé manželství proto samo o sobě neznamená, že stará rána zmizela.

Znamená především to, že oba pokračovali dál i poté, co vznikla.

Pro Janu byla pravděpodobně nejdůležitější rodina.

Nechtěla, aby její synové prožívali něco podobného tomu, čím prošla ona sama.

Cena za takové rozhodnutí však mohla být vysoká.

Část bolesti totiž nesla sama.

Pak přišla ještě větší rána: boj vlastního syna

Nejtěžší rodinná krize ale podle transcriptu nepřišla kvůli manželství.

Týkala se jejího staršího syna Martina.

Také on se stal hercem.

Zároveň se však potýkal s vážnými psychickými problémy a depresivní stavy se postupně spojily s alkoholem.

Situace se na konci roku 2014 vyhrotila až do okamžiku, kdy šlo podle popisu o život.

Martin odešel z domu, hovořil o sebevraždě a zamířil do lesa.

Nakonec ho našla policie.

Následovala psychiatrická léčba.

Pro Janu to musela být jedna z nejtěžších zkušeností jejího života.

Celé roky se snažila chránit rodinu před rozpadem.

Najednou však stála před problémem, který nemohla vyřešit vlastní obětavostí.

Matka nemůže zachránit dospělého syna místo něj

Rodič může hledat lékaře.

Může stát vedle dítěte.

Může telefonovat, čekat, podporovat léčbu a doufat.

Nemůže ale absolvovat boj s depresí a závislostí za dospělého člověka.

Právě tato hranice musela být pro Janu mimořádně těžká.

Celý život reagovala na krize podobným způsobem.

Vzala odpovědnost na sebe.

Snažila se situaci uklidnit.

Hledala řešení.

U vlastního syna však narazila na něco, co silou mateřské lásky vyřešit nešlo.

A s tím se mohl vrátit její starý pocit viny.

Mohla jsem něco udělat jinak?

Pocit viny ji provázel životem

Tento motiv se v jejím příběhu opakuje pozoruhodně často.

Jako dítě nemohla zachránit manželství svých rodičů.

Přesto mohla mít pocit, že musí chránit jednoho před druhým.

Jako manželka nemohla zabránit Viktorově nevěře.

Přesto převzala velkou část odpovědnosti za zachování rodiny.

Jako matka nemohla vyřešit synovu depresi a závislost.

Přesto si mohla klást otázku, kde udělala chybu.

Problém nemusel vzniknout její vinou.

Ona však stále cítila povinnost zabránit jeho následkům.

Úspěch před kamerou neznamenal klid uvnitř

Pro publikum byla Jana Preissová dlouhá léta především krásnou a jemnou herečkou.

Miliony diváků si ji pamatují například z filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Jak dostat tatínka do polepšovny.

Na obrazovce působila přirozeně, klidně a bezpečně.

Ve skutečnosti však popularitu nikdy příliš nevyhledávala.

Společenské večírky, davy lidí a neustálá pozornost ji spíš vyčerpávaly.

Po představení netoužila pokračovat na večírku.

Chtěla domů.

Tam mohla na chvíli přestat být Janou Preissovou, kterou všichni sledují.

Přišly deprese a ústup do soukromí

K její přirozené introverzi se postupně přidaly skutečné psychické problémy.

Ve veřejném prostoru se začalo mluvit o depresivních obdobích.

A právě zde vzniká velký paradox herecké profese.

Člověk může večer stát na jevišti a přesvědčivě prožít nejsilnější lidské emoce.

Publikum mu zatleská ve stoje.

A druhý den ráno může pochybovat sám o sobě.

Jana se začala stále více stahovat ze společenského života.

Na obrazovce se objevovala méně.

Vyhledávala klid.

Zahradu.

Domov.

Prostor, kde sama rozhodovala, koho k sobě pustí.

Nebyl to však definitivní útěk z herectví.

Když přišla role, která pro ni měla význam, dokázala se vrátit.

Stárnutí před očima veřejnosti přineslo další tlak

Pro každou herečku, jejíž mladá tvář zůstala navždy zachována ve filmu, existuje zvláštní krutost.

Divák si může během několika sekund pustit její podobu před půl stoletím.

Zatímco skutečný člověk samozřejmě stárne.

U ženy, která byla dlouho považována za jednu z velkých českých filmových krásek, je tento kontrast ještě výraznější.

Jana měla podle různých vzpomínek období, kdy vlastní stárnutí přijímala obtížně.

Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že právě to způsobilo její psychické potíže.

Ty měly mnohem hlubší kořeny.

Dětství.

Úzkost.

Rodinné krize.

Vyčerpání.

Vysoké nároky na sebe samu.

Stárnutí bylo pouze další vrstvou.

Nechtěla předstírat, že čas neexistuje

Nakonec však zvolila cestu, která je v hereckém světě možná těžší než snaha zachovat mladistvý obraz.

Nechala čas plynout.

Nemusela vypadat jako Jana z filmů sedmdesátých let.

Ta mladá žena zůstala zachována na obrazovce.

Skutečná Jana mohla pokračovat dál.

Se zkušenostmi.

S vráskami.

S bolestnými vzpomínkami.

Ale také s hereckou hloubkou, kterou mladý člověk jednoduše nemůže mít.

Viktorových 57 let nebylo poděkováním za dokonalé manželství

A právě proto měl jeho projev při Cenách Thálie takovou váhu.

Když Viktor Preiss po desetiletích veřejně poděkoval ženě, která mu věnovala 57 let života, nebyla to oslava bezchybného manželství.

Síla těch slov spočívala právě v tom, že jejich společný život bezchybný nebyl.

Byla v něm nevěra.

Krize.

Strach o dítě.

Psychické problémy.

Stárnutí.

Ztráty.

Ale také společná historie, kterou navzdory všemu nepřerušili.

Jeho poděkování nemohlo vymazat staré rány.

Bylo spíš přiznáním dluhu.

Uznáním ženy, která byla po jeho boku ve chvílích, kdy ji to samotnou stálo obrovské množství sil.

Její příběh nekončí tragickou smrtí

A právě tady je třeba oddělit skutečnost od senzačního titulku.

Jana Preissová ve 78 letech není příběhem „tragického konce“.

Je to příběh ženy, která během života několikrát zmizela z očí veřejnosti, ale znovu se dokázala vrátit.

Nemusí už být všude.

Nemusí dokazovat, že je stále tou mladou kráskou, kterou si lidé pamatují z televizních filmů.

Nemusí přijmout každou roli.

A především už nemusí nést odpovědnost za celý svět kolem sebe.

Po desetiletích, kdy se tolik snažila držet rodinu pohromadě a chránit ostatní, možná získala něco, co jí v mládí často chybělo.

Právo rozhodnout sama, kdy vystoupí před publikum.

A kdy se po posledním potlesku jednoduše vrátí do bezpečí svého domova.