Jiří Lábus otevřeně o samotě. Přiznal, proč nikdy nezaložil vlastní rodinu

Jiří Lábus dokázal po desítky let rozesmívat celé generace diváků. Rumburak, nezapomenutelné scénky s Oldřichem Kaiserem, divadlo, dabing i stovky dalších rolí vytvořily obraz muže, kolem kterého je neustále plno lidí.

Jeho skutečný soukromý život je však úplně jiný.

Lábus se nikdy neoženil a nemá děti. Sám přitom přiznával, že ženy v jeho životě byly a několikrát se vztah dostal do fáze, kdy už nebyla svatba nereálná. Právě tehdy však často začal couvat.

Důvod pojmenoval překvapivě otevřeně.

Celý život si velmi cenil osobní svobody a sám o sobě mluvil jako o člověku, který není příliš vhodný pro každodenní kompromisy partnerského života. Po představení se rád vrací do tichého bytu, kde se nemusí nikomu zpovídat, vysvětlovat, kde byl, ani plánovat další den podle potřeb někoho jiného.

To, co v mládí znamenalo svobodu, však s přibývajícím věkem získává jiný rozměr.

Lábus otevřeně přemýšlí o tom, co bude, až jednou nebude schopný fungovat sám. Nechce se stát břemenem pro příbuzné a připouští, že by raději využil profesionální péči. Peníze proto podle svých slov nevnímá pouze jako prostředek k pohodlnému životu, ale také jako jistotu pro dobu, kdy bude potřebovat pomoc.

Samota přitom neznamená, že by kolem sebe neměl blízké lidi.

Silné pouto ho pojí s bratrem Ladislavem a jeho rodinou. Mimořádnou roli v jeho životě sehrál také Oldřich Kaiser. Jejich spojení dávno přesáhlo profesionální spolupráci a Lábus těžce nesl období, kdy se Kaiser potýkal se zdravotními i osobními problémy.

Dalším skutečným domovem se mu stalo divadlo. Studio Ypsilon bylo po desetiletí místem, kde měl kolegy, přátele, řád i pocit, že někam patří.

Právě stárnutí této generace však dnes vnímá stále intenzivněji. Odcházejí lidé, s nimiž prožil velkou část života, a místa, která kdysi působila neměnně, se postupně vyprazdňují.

Za jeho humorem se navíc skrývá člověk, který se netají obavami o zdraví a sám sebe označoval za hypochondra. Publikum od něj často očekává vtip i ve chvíli, kdy na něj vůbec nemá náladu.

Skutečná „smutná zpráva“ Jiřího Lábuse proto není jeho smrt ani oznámení neexistujícího syna.

Je mnohem tišší.

Muž, který si celý život chránil nezávislost, dnes dobře ví, že stejná svoboda může ve stáří znamenat také samotu. Přesto svého rozhodnutí nežít tradičním rodinným životem nelituje. Přijal pouze cenu, kterou za něj člověk s postupem času platí.