Čtyři roky po smrti Hany Zagorové vychází najevo bolestná pravda o jejích posledních měsících

Čtyři roky po smrti Hany Zagorové se její poslední období znovu dostává do centra pozornosti. Nejde však o žádné šokující odhalení, které by převrátilo známé okolnosti jejího odchodu. Mnohem silnější je obraz ženy, která desítky let bojovala s vážnou nemocí a před veřejností přitom téměř vždy dokázala působit optimisticky.

Zagorová měla zdravotní problémy už od mládí. Prodělala tuberkulózu a později jí byla diagnostikována vzácná krevní choroba, kvůli níž musela pravidelně podstupovat léčbu a transfúze. Její život se tak dlouhá léta řídil nejen koncertním kalendářem, ale také termíny lékařských kontrol.

Nemoc zasáhla i její největší soukromé přání – stát se matkou.

Zpěvačka v minulosti otevřeně mluvila o těhotenství, které muselo být kvůli zdravotním rizikům ukončeno. Později s Vlastimilem Harapesem usilovala o adopci dítěte. Ani tato cesta však nakonec nevedla k vytouženému mateřství.

Právě podobné zkušenosti ukazují, kolik bolesti se skrývalo za úsměvem ženy, kterou publikum vnímalo především jako symbol radosti.

Velkou oporou se jí později stal Štefan Margita. Po jeho boku našla stabilitu, kterou jí předchozí roky často nedávaly. Ani jejich vztah však nemohl zastavit zdravotní komplikace, které se výrazně zhoršily po roce 2020.

Po prodělaném covidu byla Zagorová opakovaně hospitalizována a její organismus se zotavoval stále obtížněji. Musela rušit vystoupení a sen o návratu na koncertní pódia se postupně vzdaloval.

Pro zpěvačku to byla mimořádně těžká situace.

Celý život se ke zpívání vracela i v okamžicích, kdy ji nemoc, osobní ztráty nebo politické okolnosti srážely na kolena. Tentokrát však proti ní nestál zákaz ani rozhodnutí někoho jiného. Limity určovalo její vlastní tělo.

Hana Zagorová zemřela 26. srpna 2022 ve věku 75 let. V médiích se po její smrti objevovaly různé informace o bezprostředním průběhu posledních hodin, některé z nich hovořily o náhlém akutním zhoršení zdravotního stavu. Přesné soukromé okolnosti však rodina nikdy neproměnila v senzaci.

A právě zde se skrývá skutečná „pravda“ jejího příběhu.

Zagorová neodešla jako žena, která by několik měsíců předem rezignovala na život. Stále doufala v návrat, sledovala hudbu a měla vedle sebe člověka, kterému důvěřovala.

Čtyři roky po její smrti proto nepůsobí nejsilněji žádná šokující teorie o jejím konci.

Mnohem bolestivější je vědomí, že za lehkostí a úsměvem, které rozdávala milionům lidí, stály desítky let nemocí, ztráta možnosti mít dítě, opakované hospitalizace a boj o to, aby jí nemoc nevzala také poslední věc, kterou milovala – možnost zpívat.