Jaromír Hanzlík v 78 letech konečně promluvil: Za jeho odchodem z divadla nebyl rozmar, ale „zlomená duše“

Jaromír Hanzlík patří k hercům, kteří se nesmazatelně zapsali do historie české kinematografie. Jeho tvář, hlas i nezaměnitelný způsob herectví znají celé generace diváků. Přesto se před lety rozhodl udělat něco, čemu mnozí nerozuměli – opustil divadelní scénu v době, kdy byl stále na vrcholu.

Proč muž, kterého publikum tolik milovalo, najednou odešel? Odpověď nebyla v hádce, skandálu ani ztrátě zájmu o herectví. Za jeho rozhodnutím se podle jeho vlastních slov skrývalo především vyčerpání, které už nedokázal dál přehlížet.

Na jeviště nastoupil už jako osmnáctiletý

Jaromír Hanzlík se narodil v roce 1948 v Českém Těšíně. Jeho rodiče však pocházeli z Prahy a k divadlu a televizi měl blízko prakticky od dětství. Jeho matka pracovala v Československé televizi a mladý Jaromír se díky tomu občas objevil před kamerou ještě jako dítě.

Jeho profesionální kariéra se rozběhla mimořádně rychle. Po absolvování školy získal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde se setkal s řadou tehdejších hereckých osobností. Vedle Miloše Kopeckého, Vlastimila Brodského, Jiřiny Jiráskové či Radovana Lukavského získával zkušenosti, které by jiný začínající herec sbíral mnoho let.

Hanzlík však nezůstal pouze u divadla. Velmi rychle se stal jednou z nejvýraznějších tváří českého filmu a televize. Dokázal zahrát romantické hrdiny, komediální postavy i dramaticky náročné role.

Jeho charisma působilo na diváky přirozeně. Neměl dojem člověka, který se snaží být někým jiným. Právě naopak. Mnozí měli při jeho sledování pocit, jako by znali člověka, kterého představuje, celý život.

Tři desetiletí v jednom pracovním tempu

Za obrovským úspěchem se však postupně začala skrývat únava.

Hanzlík pracoval téměř bez přestávky. Večer divadlo, přes den natáčení, k tomu zkoušky, nové role, cestování a další povinnosti. Ztvárnil mimo jiné Hamleta, Cyrana, Chlestakova či Raskolnikova a současně se objevoval ve filmech a seriálech, které sledovaly miliony lidí.

Zvenčí to vypadalo jako splněný sen.

Uvnitř však začal mít pocit, že už nemá prostor jednoduše žít.

Herec potřebuje nejen pracovat, ale také pozorovat svět kolem sebe, číst, přemýšlet, odpočívat a mít vlastní život. Hanzlík měl podle svých pozdějších slov stále méně času na cokoliv z toho.

Dával ze sebe všechno, ale neměl kde načerpat nové síly.

A právě tento dlouhodobý tlak se nakonec stal jedním z hlavních důvodů jeho rozhodnutí.

„Mám zlomenou duši“

Když v roce 1992 opustil Divadlo na Vinohradech, vyvolalo to řadu otázek.

Někteří lidé hledali konflikt. Jiní se domnívali, že za jeho odchodem stojí osobní problémy, vztahy nebo snad touha změnit celý život.

Skutečný důvod však byl mnohem osobnější.

Hanzlík se podle svých vzpomínek několik let snažil domluvit alespoň na krátké přestávce. Potřeboval si odpočinout. Když se dohoda nepodařila, rozhodl se odejít.

A tehdy pronesl větu, která dodnes patří k nejvýraznějším vyjádřením jeho životní situace:

„Kdybych měl zlomenou nohu, bylo by to vidět. Ale já mám zlomenou duši.“

Tato slova dávají jeho odchodu úplně jiný význam.

Nešlo o rozmar slavného herce. Nešlo o to, že by si přestal vážit divadla. Šlo o člověka, který byl po desetiletích neustálé práce jednoduše vyčerpaný.

Chtěl si dát rok nebo dva. Nakonec se nevrátil

Původně měl být odchod pouze přestávkou.

Hanzlík si představoval, že si dá rok nebo dva volna a potom se na scénu vrátí. Jenže čas postupně plynul a návrat byl stále vzdálenější.

S každým dalším rokem navíc rostla obava, že návrat nebude takový, jaký by si představoval.

Hanzlík se totiž celý život řídil velmi vysokými nároky. Nechtěl podat průměrný výkon. Nechtěl se vracet jen proto, aby mohl říct, že se vrátil.

A především nechtěl zažít okamžik, kdy by diváci po jeho návratu řekli, že už to není ono.

Tento strach se tak paradoxně stal další překážkou návratu.

Sláva mu nepřinesla jednoduchý soukromý život

Ani osobní život Jaromíra Hanzlíka nebyl vždy jednoduchý.

V mládí se oženil s Jaroslavou a narodilo se mu syn David. Později se jeho život výrazně spojil také s herečkou Janou Brejchovou. Jejich vztah byl intenzivní a veřejnost o něj pochopitelně projevovala velký zájem.

Ani rodinné vztahy však nebyly vždy bez komplikací.

Mezi Hanzlíkem a jeho synem Davidem podle dostupných vzpomínek v minulosti existovalo období odcizení. Později se ale jejich vztah podařilo obnovit.

Nebylo to jednoduché usmíření dvou postav z filmového scénáře. Šlo o dva dospělé muže, kteří si postupně uvědomili, že některé věci jsou příliš cenné na to, aby kvůli nim člověk přišel o další roky společného života.

Proč už se na divadelní scénu nevrátil?

Hanzlík se nakonec k pravidelnému divadelnímu účinkování nevrátil.

Před kamerou se však čas od času objevil. Začal si mnohem pečlivěji vybírat projekty a dovolil si něco, co v mládí prakticky neuměl – říct ne.

Pro člověka, který byl desetiletí zvyklý neustále pracovat, to byla zásadní změna.

Už nemusel přijmout každou nabídku. Nemusel být všude. Nemusel dokazovat, že stále dokáže zvládnout stejné tempo jako dříve.

Možná právě v tom spočívala jeho největší životní změna.

Veřejnost ho stále vidí jako mladého hrdinu

Pro mnoho Čechů však Hanzlík zůstává především mužem z jeho nejslavnějších rolí.

V jejich vzpomínkách je stále mladým charismatickým hercem, který dokázal během několika minut přejít od humoru k vážnosti. Jeho postavy se staly součástí společné paměti několika generací.

Jenže za tímto obrazem existoval člověk, který se musel jednoho dne rozhodnout, že už dál nemůže pokračovat stejným způsobem.

A právě proto jeho odchod z divadla dnes působí jinak než před lety.

Nebyl to konec kariéry.

Byla to hranice, kterou si musel nastavit, aby vůbec mohl dál žít podle sebe.

V 78 letech už se na svůj život dívá jinak

Jaromír Hanzlík dnes patří k legendám českého herectví. Přesto jeho příběh není pouze příběhem úspěchu.

Je také příběhem člověka, který zjistil, že obdiv milionů lidí nemusí znamenat vnitřní spokojenost.

Může přijít potlesk, uznání i další nabídky. Ale pokud člověk nemá čas nadechnout se a být sám sebou, všechno to může mít velmi vysokou cenu.

Možná právě proto jeho dávná věta o „zlomené duši“ působí i po letech tak silně.

Hanzlík neutekl před publikem. Utekl před životním tempem, které už nedokázal unést.

A možná právě odchod byl tehdy jeho nejodvážnějším rozhodnutím.

Protože někdy není největší prohrou odejít.

Někdy je největší odvahou přiznat si, že už nemůžete dál – a konečně si dovolit žít jinak.