Deset měsíců po smrti manželky Ivan Břešťák promluvil: V poslední chvíli ho zachránila kamarádka

Ještě ráno působil klidně. O několik hodin později však bývalý reportér televize Nova Ivan Břešťák prožíval psychickou krizi, kterou později přirovnal k ničivé vlně. Dlouho potlačovaná bolest náhle převzala kontrolu a muž, který byl po desetiletí zvyklý vystupovat před kamerami jako sebejistý profesionál, přestal vidět cestu dál.

Jeho život zachránila blízká kamarádka.

Když jí delší dobu nezvedal telefon, neuklidňovala se představou, že pouze spí nebo potřebuje být sám. Měla náhradní klíče, a proto se rozhodla Ivana osobně zkontrolovat. V bytě ho našla v bezvědomí a okamžitě přivolala záchrannou službu. Následovalo dvanáct dní intenzivní nemocniční péče. Břešťák dnes otevřeně říká, že je vděčný, že přežil.

Jeho zhroucení nepřišlo z ničeho nic.

V dubnu 2025 zemřela jeho jediná dcera Johana. Bylo jí pouhých 36 let. Než se mohl s touto ztrátou alespoň částečně vyrovnat, přišla další tragédie. V září téhož roku si vzala život jeho třicetiletá manželka Klára, s níž byl ženatý přibližně rok. Během několika měsíců tak přišel o dvě ženy, které patřily k nejbližším lidem v jeho životě.

Po Klářině smrti skončil v odborné péči. Věděl také, že po sobě zanechala dopis na rozloučenou, dlouhou dobu však neznal jeho obsah. Čekání na poslední slova manželky v něm prohlubovalo otázky, na něž neexistovala jednoduchá odpověď. Především se snažil pochopit, proč žena, kterou miloval, neviděla jinou možnost.

Práci používal jako úkryt.

Reportérské povinnosti, rozhovory a každodenní shon mu dovolovaly na několik hodin soustředit pozornost na příběhy ostatních. Po návratu domů však zůstával s tichem, prázdným bytem a vzpomínkami, které nebylo možné vypnout stejně jako televizní kameru.

Právě tady se ukázala nebezpečná hranice mezi fungováním a skutečným uzdravením. Člověk může chodit do práce, odpovídat na zprávy a plánovat další den, a přesto uvnitř postupně ztrácet půdu pod nohama. Břešťák později popsal svou krizi jako náhlou vlnu, proti níž už neměl sílu bojovat.

Dnes odmítá tvrdit, že zůstal úplně sám. Vedle ženy, která mu zachránila život, má další přátele, dobrý vztah s první manželkou a kontakt s rodinou zesnulé Kláry. Tito lidé nemohou vrátit jeho dceru ani manželku, připomínají mu však, že jeho vlastní život stále ovlivňuje osudy druhých.

O svém zhroucení se rozhodl promluvit nikoli proto, aby vyvolal lítost, ale aby varoval ostatní. Přiznal, že v kritickém okamžiku nedokázal uvažovat o následcích, přestože bolest pozůstalého znal z vlastní zkušenosti.

Jeho příběh proto není jen vyprávěním o zoufalství. Je také důkazem, že všímavost druhého člověka může rozhodnout o životě. Jeden nezvednutý telefon, náhradní klíč a rozhodnutí nečekat do večera daly Ivanu Břešťákovi další šanci.

Minulost už změnit nemůže. Může se však učit nést ji tak, aby ho znovu nestrhla. A především dnes ví, že požádat o pomoc není slabost – někdy je to nejdůležitější rozhodnutí, které člověk udělá.