Pohřeb Richarda Tesaříka se blíží. Poslední tajemství jeho života vychází najevo a Kateřina s ním nesla ticho až do konce

Ve středu 16. září v jedenáct hodin dopoledne se ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích zavřou jedny z nejdelších dveří české populární hudby.

Rodina, přátelé, muzikanti i lidé, kteří Richarda Tesaříka znali jen z pódia, přijdou říct poslední sbohem muži, který desítky let rozdával energii, humor a zvláštní lehkost.

Richard Tesařík zemřel 6. září 2026 ve věku 80 let.

Rodina oznámila, že odešel klidně.

Teprve po jeho smrti však začalo být jasné, kolik bolesti se za touto jednoduchou větou skrývalo.

Rakovina.

Výrazné hubnutí.

Bolesti.

Obtížná chůze.

Berle.

Onkologická léčba.

A nakonec paliativní péče.

To všechno přitom většina lidí kolem něj dlouho vůbec netušila.

Veřejnosti ukazoval jinou verzi skutečnosti

Když si známí všimli, že Richard hubne a hůře se pohybuje, často dostali mnohem méně dramatické vysvětlení.

Záda.

Klouby.

Ledvinové kameny.

Menší zákrok.

Nic, co by mělo znamenat konec.

Jenže realita byla podle později zveřejněných informací podstatně vážnější.

Nemoc se rozvíjela.

Léčba začala určovat jeho dny.

A síla, kterou ještě nedávno dokázal během koncertu rozdávat celému sálu, postupně mizela.

Richard však nechtěl, aby se jeho poslední životní kapitola změnila v seriál fotografií nemocného člověka.

Nechtěl soucit.

Nechtěl návštěvy lidí, kteří by si ho potom pamatovali jen v nemocničním pokoji.

A především nechtěl, aby nemoc přepsala všechno, čím byl před ní.

Kateřina viděla to, co ostatním neukazoval

Pro jeho manželku Kateřinu ale žádná ochranná verze neexistovala.

Známému mohl říct, že ho bolí záda.

Příteli mohl po telefonu vysvětlit, že tentokrát nepřijede.

Návštěvu mohl odmítnout.

Doma však nemoc schovat nešlo.

Kateřina viděla každý další úbytek sil.

Viděla, že pohyb, který byl dříve samozřejmý, začíná být problémem.

Viděla člověka, jehož fyzická energie byla celý život součástí osobnosti, jak najednou potřebuje pomoc při věcech, nad nimiž dříve vůbec nepřemýšlel.

A současně respektovala jeho rozhodnutí:

Venku se o tom mluvit nebude.

Tajemství posledních měsíců tedy nebylo pouze Richardovo.

Nesla ho s ním i ona.

Jejich příběh přitom začal téměř komicky

Když Richard kdysi vzpomínal na začátek svého vztahu s Kateřinou, nevyprávěl žádnou velkou romantickou scénu.

Byla polovina sedmdesátých let.

Seděli v hospodě.

Najednou vypadl proud.

V nastalé tmě se Richard otočil ke Kateřině a jednoduše jí řekl, aby mu dala pusu.

Žádné dlouhé vyznání.

Žádná připravená věta.

Prostě drzost mladého muže, který se rozhodl využít okamžik.

Kateřinu tehdy navíc údajně balil ještě jiný muž.

Richard byl ale rychlejší.

A právě jeden polibek ve tmě otevřel vztah, který nakonec vydržel více než půl století.

O desítky let později dostává tento obraz zvláštní sílu.

Tehdy byla kolem nich tma jen několik minut.

V posledních měsících Richardova života byla situace úplně jiná.

Tentokrát už Kateřina věděla, co přichází.

A nemohla rozsvítit.

Padesát let společného života nelze shrnout fotografií

Manželství slavného hudebníka není jen série výročí a společenských fotografií.

Jsou v něm dlouhé večery bez partnera.

Koncertní cesty.

Hospody.

Muzikanti.

Noční návraty.

Období, kdy jeden člověk žije převážně na veřejnosti a druhý vytváří stabilitu, do níž se může vracet.

Kateřina nebyla pouze ženou „slavného Richarda Tesaříka“.

Byla součástí zázemí, které mu umožňovalo žít život muzikanta.

A postupem let se role změnily.

Muž, který byl dlouho tím hlasitějším a fyzicky silnějším, začal být tím, kdo potřebuje stále větší podporu.

Nakonec přišla situace, v níž už Kateřina nemohla nemoc zastavit.

Mohla udělat pouze dvě věci.

Zůstat.

A respektovat způsob, jakým chtěl její muž odejít.

Nechtěl, aby přátelé viděli jeho slabost

To možná vysvětluje chování, kterému někteří známí v posledních měsících nemuseli rozumět.

Proč odmítá setkání?

Proč se neozve?

Proč nechce návštěvu?

Proč už skoro nikam nepřijde?

Richard Tesařík byl celý život společenský člověk.

Hudba.

Kapela.

Hospody.

Přátelé z Hanspaulky.

Koncerty.

Takže náhlé uzavírání se do stále menšího prostoru mohlo působit nezvykle.

Po jeho smrti ale jednotlivé části začaly zapadat do sebe.

Čím více nemoc měnila jeho vzhled a schopnost pohybu, tím méně lidí chtěl pustit blízko.

Ne protože by je přestal mít rád.

Právě naopak.

Možná je chtěl uchránit před posledním obrazem, který si z něj odnesou.

Hrdost byla součástí jeho osobnosti dávno před nemocí

Richard vyrůstal ve stínu mimořádně silného otce.

Generálmajor Richard Tesařík starší byl válečný hrdina, muž poznamenaný boji na východní frontě a ztrátou oka.

Ve veřejném prostoru symbol odvahy.

Doma však také velmi tvrdá autorita.

Richard a jeho bratr Vladimír vyrůstali v prostředí, kde se slabost příliš nenosila.

A současně sledovali, jak rychle se může veřejné postavení člověka zhroutit.

Jejich otec zažil nejen válečnou slávu, ale později také politické konflikty, ztrátu funkcí a společenský pád.

Synové tak velmi brzy poznali jednu tvrdou skutečnost.

To, jak se na vás lidé dívají, se může změnit během několika okamžiků.

Možná i proto Richard později tolik lpěl na tom, aby sám určoval, jaký obraz ze sebe ostatním ukáže.

Ani hudba k němu nepřišla snadno

Představa, že Richard Tesařík byl celý život jen bezstarostným frontmanem Yo Yo Bandu, je zavádějící.

Na velký úspěch čekal dlouho.

Pracoval jako kulisák.

Myl okna.

Dělal věci, které s budoucí hudební slávou neměly téměř nic společného.

A přitom dál hrál.

V době normalizace nebyla hudba, kterou s bratrem vytvářeli, automatickou cestou k velké kariéře.

Teprve později přišel skutečný průlom.

Devadesátá léta.

Yo Yo Band.

Karviná.

Rybitví.

Kladno.

Jedem do Afriky.

Najednou publikum slyšelo lehkost.

Jenže za ní byly roky čekání.

Právě proto pro Richarda možnost vystupovat nikdy nebyla samozřejmostí.

Když tělo začalo odmítat pódium, nebylo jednoduché ustoupit

Ještě krátce před smrtí měl chuť zpívat.

V posledním rozhovoru před úmrtím mluvil o bolestech zad, ale zároveň říkal, že sílu a chuť vystupovat stále má.

Právě toto je možná nejpřesnější kontrast jeho posledního období.

Hlava ještě chtěla.

Tělo už stále častěji říkalo ne.

Dříve stačilo naplánovat koncert.

Později bylo nutné přemýšlet, zda zvládne cestu.

Zda vydrží stát.

Zda nebude muset sedět.

Zda se po vystoupení vůbec zvládne vrátit.

Berle tak nebyly jen zdravotní pomůckou.

Byly veřejnou informací, kterou Richard nemohl úplně skrýt.

Pak už léčba přestala znamenat návrat

Podle pozdějších zpráv bojoval Tesařík s rakovinou od konce roku 2025.

V únoru už měl být v léčbě a diagnózu svěřil pouze několika lidem.

Poslední týdny života strávil v nemocnici a v závěru byla péče zaměřena především na úlevu od bolesti.

Tady se mění samotný význam slova léčba.

Na začátku člověk léčí nemoc, protože doufá v návrat.

Později může přijít chvíle, kdy už cílem není vyhrát.

Cílem je, aby zbývající čas nebolel víc, než musí.

Pro rodinu je tato změna mimořádně těžká.

Protože člověk stále něco dělá.

Stále jede do nemocnice.

Stále komunikuje s lékaři.

Stále čeká.

Ale uvnitř postupně chápe, že cesta už nevede zpět.

Richard přesto hudbu neopustil

Ani poslední období ale nebylo jen nemocnicí.

Richard stále hledal chvíle, kdy mohl zpívat.

Právě to odpovídá celé jeho životní povaze.

Když měl možnost pracovat, pracoval.

Když měl možnost zpívat, zpíval.

Ne proto, že by tím porážel rakovinu.

Ale proto, že hudba byla oblast, ve které stále zůstával sám sebou.

Nemoc mu mohla vzít pohyb.

Sílu.

Společenský život.

Ale dokud mohl stát před mikrofonem a dostat ze sebe hlas, ještě mu nevzala úplně všechno.

Jednu z největších ran přitom prožil už v roce 2003

Tehdy zemřel jeho mladší bratr Vladimír.

Nejen sourozenec.

Spoluhráč.

Spoluautor.

Člověk, se kterým Richard sdílel prakticky celý původní příběh kapely.

Vladimír havaroval na kole v pražské Stromovce.

Ještě po pádu dokázal bratrovi telefonovat.

Situace nejprve nemusela působit beznadějně.

Pak se ale zdravotní stav dramaticky zhoršil.

Upadl do bezvědomí.

A zemřel.

Richard přišel o člověka, kterého v kapele nešlo nahradit.

Yo Yo Band pokračoval.

Jenže pokračování není totéž jako návrat do původního stavu.

Po smrti bratra zachránila Richarda práce

Hudba mu umožnila pokračovat.

Koncert nebyl způsob, jak na Vladimíra zapomenout.

Byl způsob, jak se naučit žít s prázdným místem vedle sebe.

A možná právě zkušenost s bratrovou smrtí dává zvláštní význam tomu, jak Richard později přistupoval k vlastní nemoci.

V roce 2003 poslouchal uklidňující slova člověka, kterého měl rád, aniž tušil, jak vážná situace je.

O více než dvě desetiletí později byl sám tím, kdo uklidňoval ostatní.

Jen záda.

Jen klouby.

Jen zákrok.

Zvládnu to.

Tentokrát ale skutečný stav znal.

Kateřina musela žít ve dvou světech

Venku existoval Richard Tesařík, kterého znali lidé.

Frontman.

Hudebník.

Vtipný muž.

Člověk spojovaný s rytmem, energií a nadhledem.

Doma existovala druhá realita.

Bolest.

Únava.

Ztráta hmotnosti.

Lékaři.

Nemocnice.

Stále menší fyzické možnosti.

A Kateřina mezi těmito dvěma světy držela hranici.

Když mlčela před veřejností, nebylo to proto, že by nevěděla.

Právě naopak.

Věděla nejvíc.

Proto je možná největším „tajemstvím“ obyčejná loajalita

Titulky rády slibují poslední tajemství.

Člověk pak čeká nevěru.

Skrytý konflikt.

Neznámé dítě.

Rodinný skandál.

Jenže v Richardově příběhu může být největší tajemství mnohem méně senzační.

Jeho žena věděla, že umírá.

Viděla, co nemoc dělá.

A přesto respektovala přání, aby o tom svět nevěděl víc, než si Richard sám přeje.

Taková loajalita není romantická fotografie.

Je mnohem těžší.

Znamená dívat se na utrpení člověka, kterého milujete, a vědět, že ho neumíte zachránit.

A zároveň mu nepřevzít poslední rozhodnutí, která ještě může udělat sám.

Parte proto působí velmi prostě

Na smutečním oznámení není obraz nemocného člověka.

Je tam Richard s lehkým úsměvem.

A rodinná věta:

„S láskou budeme navždy vzpomínat.“

Pod ní jsou manželka Kateřina, synové Štěpán a Viktor a vnoučata. Poslední rozloučení se uskuteční 16. září v 11 hodin ve Strašnicích.

Právě tato jednoduchost možná odpovídá tomu, co si Richard přál.

Aby poslední obraz neurčila nemoc.

Zítra se kolem něj znovu shromáždí lidé

V posledních týdnech svůj svět zmenšoval.

Návštěv ubývalo.

Přátel u nemocničního lůžka bylo málo.

Veřejnost zůstávala venku.

Ve středu se tento pohyb obrátí.

Lidé se znovu sejdou kolem Richarda Tesaříka.

Jenže tentokrát už nebude rozhodovat, koho pustí blízko.

Pro někoho to bude poslední sbohem hudebníkovi.

Pro jiného příteli.

Pro jeho syny otci.

A pro Kateřinu koncem příběhu, který začal před více než půl stoletím téměř absurdně jednoduše.

Výpadkem elektřiny.

Tmou.

A mladým Richardem, který se naklonil a požádal ji o polibek.

Žádný pohřební projev zatím neznáme

Proto dnes ještě není pravdivé psát o „dojemném projevu manželky na pohřbu“.

Obřad teprve přijde.

Nevíme, zda Kateřina veřejně promluví.

Nevíme, kdo během posledního rozloučení vystoupí.

A není správné vkládat jí do úst věty, které dosud neřekla.

To nejdůležitější však možná zaznělo už před obřadem.

Ne slovy na pódiu.

Ale způsobem, jakým poslední měsíce společně zvládali.

Jeho poslední tajemství nebylo skandálem

Bylo jím, jak vážně byl nemocný.

Jak rychle ubývaly jeho síly.

A jak pečlivě se snažil zabránit tomu, aby právě nemoc začala definovat celý jeho život.

Nechtěl být „Richard Tesařík, pacient s rakovinou“.

Chtěl zůstat Richardem, kterého si lidé pamatují s mikrofonem.

S humorem.

S písničkou.

S lehce ironickým úsměvem.

Kateřina byla jednou z lidí, kteří mu toto přání pomohli až do konce chránit.

A možná právě proto nebude nejsilnějším obrazem jeho posledních měsíců nemocniční pokoj.

Bude jím fotografie na parte.

Muž, který se ještě lehce usmívá.

A za touto fotografií žena, která jako jedna z mála věděla, jak těžké bylo tento úsměv uchovat až do poslední kapitoly.