Pohřeb Richarda Tesaříka se blíží: Bolestná pravda o jeho posledních měsících vyšla najevo

Ve středu 16. září v jedenáct hodin dopoledne se ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích uskuteční poslední rozloučení s Richardem Tesaříkem.

Zpěvák, textař a jedna z nejvýraznějších tváří legendárního Yo Yo Bandu zemřel 6. září 2026 ve věku 80 let. Jeho smrt oznámil syn Štěpán s prosbou, aby veřejnost respektovala soukromí rodiny.

Teprve v následujících dnech však začaly na povrch vystupovat podrobnosti, které mění pohled na poslední měsíce hudebníkova života.

Muž, kterého si publikum spojovalo s mohutným hlasem, rytmem, humorem a téměř nezničitelnou energií, totiž v soukromí procházel velmi těžkým obdobím.

A většinu z něj před veřejností ukryl.

Nemoc, o které téměř nikdo nevěděl

Rodina po jeho smrti nejprve uvedla pouze to, že Richard Tesařík odešel po nemoci.

Později se objevily informace, že bojoval s rakovinou a že se jeho zdravotní stav v posledních měsících výrazně zhoršoval. Podle Blesku se nemoc rozšířila také do kostí, což mu způsobovalo silné bolesti především v oblasti zad. V závěrečné fázi života měl být odkázán na paliativní péči.

Pro řadu lidí z jeho okolí to bylo překvapení.

Tesařík totiž o skutečné závažnosti svého stavu příliš nemluvil.

Když se objevily bolesti nebo měl problémy s pohybem, okolí mohlo slyšet mnohem méně dramatické vysvětlení.

Záda.

Ledvinové kameny.

Únava.

Věk.

Za těmito slovy se však podle pozdějších zpráv skrývalo něco mnohem vážnějšího.

Nechtěl, aby ho lidé viděli zlomeného

Právě zde se možná nejlépe ukazuje charakter člověka, který celý život působil dojmem, že si chce své věci řešit po svém.

Tesařík nechtěl, aby se z jeho nemoci stalo veřejné představení.

Nechtěl fotografie z nemocnice.

Nechtěl lítost.

A zřejmě ani nechtěl, aby si ho lidé, kteří ho desítky let znali jako energického zpěváka, spojovali především s obrazem nemocného a bezmocného muže.

Proto se jeho svět postupně zmenšoval.

Méně vystoupení.

Méně společenských setkání.

Méně lidí, kterým dovolil přiblížit se k realitě posledních měsíců.

Zvenčí to mohlo vypadat jako obyčejné stažení stárnoucího hudebníka.

Teprve po jeho smrti dostaly některé věci jiný význam.

Poslední fotografie už naznačovaly, že něco není v pořádku

Ve společnosti byl naposledy výrazněji viděn při smutné příležitosti – na posledním rozloučení s dlouholetým kolegou z Yo Yo Bandu Janem Šatrou.

Už tehdy působil pohuble a stěžoval si na bolesti zad. Přesto měl ještě pracovní plány a nic veřejně nenasvědčovalo tomu, že jeho vlastní čas se tak rychle krátí.

Právě tento obraz je dnes o to bolestnější.

Richard Tesařík přišel na pohřeb mladšího kolegy.

Sám přitom už vedl boj, jehož skutečný rozsah většina přítomných netušila.

A ukázalo se, že to bylo jedno z jeho posledních veřejných vystoupení vůbec.

Ještě v posledním období zpíval

Nemoc mu postupně odebírala sílu, ale hudbu neopustil úplně.

Jedním z jeho posledních projektů byla skladba Doba je divná z projektu Ondřeje Soukupa a Mariana Zimy Písně, které nikdo nechce slyšet.

Nahrávka vznikla bez oprav, na jediný pokus.

Ještě 14. srpna 2026, jen několik týdnů před jeho smrtí, byl zveřejněn klip k této písni.

Dnes tento detail působí úplně jinak.

Ne jako běžná položka na konci diskografie.

Ale jako poslední připomínka toho, že i když už tělo ztrácelo sílu, Tesařík si ještě dokázal stoupnout k mikrofonu.

Tvrdohlavost měl možná v krvi

Jeho potřeba nevystavovat slabost veřejně nevznikla až ve stáří.

Richard vyrůstal v mimořádně silném rodinném prostředí.

Jeho otec Richard Tesařík starší byl československý generálmajor, válečný hrdina a muž, který během bojů na východní frontě přišel o oko.

Doma však nebyl pouze legendou z učebnic.

Podle pozdějších vzpomínek svých synů byl také mimořádně přísný, autoritativní a tvrdý otec. Richard například vzpomínal na ranní mytí studenou vodou a vojenskou disciplínu, která pronikala i do rodinného života.

Syn se vůči tomuto světu v mnoha věcech vymezil.

Jedna vlastnost mu ale zřejmě zůstala.

Neochota ukázat, že už nemůže.

Jeho první velký sen přitom nebyla hudba

Richard Tesařík původně mířil úplně jinam.

Ke sportu.

Měl talent na atletiku, věnoval se běhu na 400 metrů a skoku do dálky a představoval si sportovní budoucnost.

Jenže život rozhodl jinak.

Rodinné politické okolnosti a následná vojenská služba jeho plány přerušily.

Ještě několik měsíců před svou smrtí dokázal o této staré křivdě mluvit velmi živě.

Sportovní sen skončil.

Později však dostal zvláštní pokračování.

Jeho syn Štěpán se stal špičkovým atletem a reprezentoval Českou republiku.

To, co otec nemohl dokončit, se tak v další generaci přece jen uskutečnilo.

Na hudební úspěch čekal dlouhé roky

Ani cesta s Yo Yo Bandem nebyla rychlou pohádkou o slávě.

Richard a jeho mladší bratr Vladimír začínali v době, kdy jejich směs reggae, ska a rytmické hudby příliš nezapadala do představ tehdejší kulturní politiky.

Richard proto během života dělal i práce, které měly ke slavnému zpěvákovi velmi daleko.

Pracoval jako kulisák.

Myl výlohy.

Živil se tím, co bylo potřeba.

Hudba dlouho existovala vedle obyčejné práce, ne místo ní.

Skutečně velká popularita přišla až později.

V devadesátých letech se Yo Yo Band dostal na vrchol a písně jako Karviná, Rybitví, Kladno nebo Jedem do Afriky se staly pevnou součástí české populární hudby.

Právě proto pro něj zpívání nikdy nebylo samozřejmostí.

Čekal na něj příliš dlouho.

Pak přišla rána, ze které se nikdy úplně nevzpamatoval

V roce 2003 zemřel jeho mladší bratr Vladimír.

Nebyl pouze sourozencem.

Byl spoluhráčem.

Spoluautorem.

Člověkem, se kterým Richard sdílel rodinu, dětství i velkou část profesionálního života.

Vladimír zemřel po pádu z kola.

Ještě po nehodě dokázal Richardovi zavolat.

Mluvil o zlomené klíční kosti a o krvi z ucha.

Pak už přišla sanitka.

Vladimír následně upadl do hlubokého bezvědomí a svým zraněním podlehl.

Richard svého bratra přežil o dalších 23 let.

Ale pokračovat neznamenalo zapomenout.

Yo Yo Band pokračoval. Prázdné místo zůstalo

Po Vladimírově smrti Richard kapelu neopustil.

Zvenčí to mohlo vypadat jako další důkaz jeho nezlomnosti.

Kapela hrála dál.

Přicházela další vystoupení.

Další publikum.

Jenže nový hudebník nemůže nahradit bratra.

Richard se později netajil tím, že ztráta Vladimíra zůstala jednou z největších ran jeho života.

Na pódiu totiž nebylo prázdné jen jedno místo v sestavě.

Chyběl člověk, který znal celý příběh od začátku.

Poslední nemoc přinesla úplně jiný druh odcházení

Smrt Vladimíra přišla prudce.

Nehoda.

Telefonát.

Nemocnice.

Konec.

Richardova vlastní cesta byla podle zveřejněných informací jiná.

Pomalejší.

Nejdříve bolesti.

Potom omezený pohyb.

Méně akcí.

Slábnutí.

Léčba.

A nakonec paliativní péče.

Dlouhé odcházení má jinou krutost než náhlá tragédie.

Dává rodině čas pochopit, co se děje.

Zároveň ale dovoluje sledovat, jak člověk postupně přichází o věci, které ještě nedávno považoval za samozřejmé.

Svoboda se začala měřit několika kroky

Tesařík byl celý život člověkem v pohybu.

Koncerty.

Cesty.

Pódia.

Rybaření.

Setkávání.

V posledních měsících se podle popsaných vzpomínek jeho svět dramaticky zúžil.

Když už člověk potřebuje berle, každý výlet dostává jinou podobu.

To, co bývalo otázkou rozhodnutí – „pojedu, nebo nepojedu?“ – se mění v otázku schopnosti.

„Dojdu tam vůbec?“

Pro hrdého člověka může být právě toto těžší než samotná diagnóza.

Nejen bolest.

Ale ztráta kontroly nad obyčejnými věcmi.

Rodina proto mlčela

Po smrti se mlčení kolem jeho zdravotního stavu může zdát zvláštní.

Proč nikdo nic neřekl?

Proč se nevědělo, že je nemoc tak vážná?

Odpověď může být mnohem jednodušší než jakákoli senzace.

Richard si to tak přál.

Nechtěl, aby nemoc převzala kontrolu nad jeho veřejným obrazem.

A rodina toto rozhodnutí respektovala.

Proto také první oficiální zpráva o jeho úmrtí zůstala velmi stručná.

Zemřel po nemoci.

Rodina prosí o soukromí.

Parte řeklo jen několik slov

Rodina později zveřejnila podrobnosti posledního rozloučení.

Pohřeb se uskuteční 16. září v 11 hodin ve Velké obřadní síni krematoria Praha-Strašnice.

Na parte stojí jednoduchý rodinný vzkaz:

„S láskou budeme navždy vzpomínat.“

Pod smutečním oznámením jsou podepsáni manželka Kateřina, synové Štěpán a Viktor a vnoučata.

Žádná velká slova.

Žádný pokus shrnout osmdesát let života do patetického prohlášení.

Jen rodina.

Co skutečně „vyšlo najevo“

Největším odhalením tedy není žádný skandál.

Není jím tajný konflikt.

Ani šokující rodinné tajemství.

Je jím rozsah utrpení, které Tesařík před veřejností ukrýval.

Rakovina.

Bolest.

Slábnutí.

Postupná ztráta pohyblivosti.

A rozhodnutí, že lidé, kteří si ho celý život pamatují jako silného muže u mikrofonu, nemusejí sledovat každý krok jeho fyzického úpadku.

To není popření reality.

Je to způsob, jakým se jeden člověk rozhodl chránit poslední část vlastního života.

Štěpánův „projev na pohřbu“ zatím neexistuje

Právě zde je důležité oddělit skutečnost od titulku, který předbíhá události.

Pohřeb se má konat až 16. září.

Dnes tedy není možné pravdivě popsat dojemný projev Štěpána Tesaříka „na pohřbu“ jako něco, co už zaznělo.

Jeho syn zatím veřejně potvrdil především otcovu smrt a rodina zveřejnila termín posledního rozloučení.

Pokud Štěpán během obřadu promluví, teprve potom bude možné přesně napsat, co skutečně řekl.

A možná to ani nebude potřeba.

Protože poslední měsíce už mluví samy

Richard Tesařík strávil velkou část života tím, že čekal na možnost dělat hudbu podle sebe.

Nejdříve mu cestu komplikovala rodinná minulost.

Potom politické poměry.

Pak přišel pozdní úspěch.

Následovala smrt bratra.

A nakonec nemoc, která mu začala brát přesně to, za co celý život bojoval – možnost svobodně se rozhodnout, kam půjde a co ještě udělá.

Přesto ještě zpíval.

Ještě pracoval.

Ještě se pokoušel držet část svého světa otevřenou.

Nemoc ho nakonec fyzicky zastavila.

Ale jednu věc mu nevzala.

Možnost rozhodnout, jak chce být viděn.

A právě proto možná rodina tak dlouho mlčela.

Ne proto, že by za zavřenými dveřmi skrývala senzaci.

Ale proto, že respektovala poslední přání člověka, který si nepřál, aby jeho závěrečnou rolí před veřejností byl nemocný muž na konci sil.