Jiřina Bohdalová po tragickém odchodu sestry: Smutek, který tentokrát nedokázala skrýt. Po desetiletích znovu promluvila bolest minulosti

Jiřina Bohdalová patří k nejvýraznějším osobnostem české kultury. Po desetiletí dokázala bavit celé generace diváků, rozdávat humor a na jevišti působit, jako by ji nemohlo nic zastavit. Za touto energií se však ukrývá život plný bolestných okamžiků, rodinných tragédií, politických zásahů i osobních ztrát.

V dubnu 2026 do jejího života přišla další rána. Zemřela její mladší sestra Jaroslava Henzelová, které bylo 83 let. Její odchod přišel jen několik týdnů před 95. narozeninami Jiřiny Bohdalové. Pro herečku to nebyla obyčejná smutná zpráva. Jaroslava patřila k několika málo lidem, kteří Jiřinu znali ještě z doby, kdy nebyla slavnou herečkou, ale mladou ženou vyrůstající v rodině poznamenané politickými represemi.

Bohdalová kvůli úmrtí sestry omezila své pracovní aktivity a na nějaký čas se stáhla do soukromí. Právě tento moment je mimořádně silný. Žena, která celý život dokázala i v těžkých chvílích pokračovat dál, tentokrát potřebovala zastavit.

Dětství poznamenané zatčením otce

Jiřinin život nebyl od začátku spojený pouze s úspěchem. V 50. letech zasáhla její rodinu komunistická perzekuce. Její otec František Bohdal byl v roce 1954 v politickém procesu odsouzen k patnácti letům vězení.

Pro mladou Jiřinu to nebyla vzdálená politická událost. Znamenalo to, že její otec najednou zmizel z rodinného života a její matka musela zvládat domácnost v mimořádně těžké situaci.

Právě v tomto období se narodila také Jiřinina jediná dcera Simona Stašová. Místo radosti z narození dítěte se tak v rodinných vzpomínkách navždy spojovaly dvě zcela odlišné události – příchod nového života a bolest z odsouzení otce.

Jiřina musela velmi brzy dospět. Starala se o dítě, pracovala, pomáhala matce a zároveň se snažila pokračovat v herecké kariéře.

Když se z práce stala cesta, jak přežít

Pro Bohdalovou nikdy nebylo herectví jen otázkou slávy. Práce pro ni představovala také jistotu v době, kdy rodina čelila existenčním problémům.

Když přišel problém, její reakcí nebylo stáhnout se. Pracovala ještě více.

Tento vzorec ji provázel prakticky celý život. Osobní bolest se neobjevovala před kamerou. Na jevišti byla profesionálkou, která měla pobavit diváky bez ohledu na to, co se odehrávalo v jejím soukromí.

Později se tento způsob života stal zároveň její největší silou i určitou pastí. Lidé si zvykli vnímat Bohdalovou jako ženu, kterou nic nezlomí.

Manželství s Radoslavem Brzobohatým skončilo bolestivě

Velkou kapitolou jejího života bylo manželství s hercem Radoslavem Brzobohatým. Vzali se v roce 1970 a patřili mezi výrazné osobnosti československé kultury.

Jejich vztah však postupně skončil. Brzobohatý se během natáčení na Slovensku sblížil s Hanou Gregorovou a manželství s Bohdalovou bylo v roce 1982 ukončeno.

Pro herečku to byla hluboká osobní rána.

Po rozvodu spolu dlouhá léta téměř nekomunikovali. Osud jim však později umožnil ještě jednou se pracovně setkat. Režisér Jiří Strach je přesvědčil ke spolupráci na filmu Vrásky z lásky, který vznikal v roce 2011.

Po desetiletích se tak znovu objevili před kamerou společně.

Nešlo o návrat k minulosti ani o obnovení manželství. Spíše o smíření s tím, že některé věci člověk nedokáže změnit, ale může se na ně po letech dívat jinak.

Radoslav Brzobohatý zemřel v září 2012.

Film, který čekal dvacet let

Jedním z nejsilnějších momentů její kariéry byl také film Ucho. Snímek Karla Kachyni a Jana Procházky vznikl v roce 1970, ale kvůli tehdejší politické situaci se k divákům nemohl dostat.

Film o strachu, odposlouchávání a všudypřítomné moci Státní bezpečnosti byl dlouhé roky uložen mimo veřejnost.

Bohdalová přitom sama věděla, co znamená žít v prostředí, kde se člověk musí obávat toho, co o něm někdo řekne.

Když se Ucho po pádu komunismu konečně dostalo k českým divákům, herečka už byla známou osobností. Úspěch filmu proto přišel příliš pozdě na to, aby mohl změnit její kariéru tak, jak by tomu možná bylo v roce 1970.

A právě v tom spočívala hořkost celé situace. Uznání nakonec přišlo, ale někteří lidé, se kterými by se o něj chtěla podělit, už u toho nebyli.

Obvinění ze spolupráce s StB

Další bolestivá kapitola přišla po pádu komunistického režimu, kdy se její jméno objevilo v dokumentech StB.

Bohdalová odmítala, že by vědomě spolupracovala s tajnou policií. Podle pozdějších soudních rozhodnutí nebyl prokázán závazný akt spolupráce, který by z ní činil vědomou spolupracovnici.

Přesto se musela bránit veřejným obviněním.

V roce 2004 soud rozhodl, že byla v seznamech vedena neoprávněně, a následně bylo rozhodnuto o odstranění jejího jména z online seznamu.

Pro herečku to nebyla jen otázka profesní pověsti. Měla obavy především z toho, co jednou zůstane v paměti jejích vnoučat.

Její rodina už jednou zažila, jak dokáže státní moc člověka označit za nepřítele. Nyní musela sama bojovat s jiným druhem nálepky.

Nejbolestivější vztah? Ten mezi matkou a dcerou

Jedna z nejcitlivějších částí jejího života se týká dcery Simony Stašové.

V době, kdy byla Simona malá, musela Bohdalová trávit velkou část času prací. Rodinná situace byla složitá a peníze byly potřeba. Simona proto vyrůstala do značné míry v péči babičky.

Pro dospělého člověka může být důvod pochopitelný.

Pro malé dítě je však situace mnohem jednodušší.

Máma odchází.

A dítě nechce, aby odcházela.

Právě tento rozdíl mezi tím, co musí udělat dospělý, a tím, co cítí dítě, může v rodině zůstat celé desetiletí.

V pozdějších letech se vztah mezi Bohdalovou a její dcerou výrazně proměnil. Simona se stala jedním z lidí, na které se její matka mohla spolehnout.

Role se postupně obrátily.

Žena, která kdysi odcházela do práce a nechávala dítě doma, dnes sama potřebuje pomoc své dcery.

Zdraví začalo diktovat tempo

S přibývajícím věkem začalo být stále obtížnější pokračovat stejným způsobem jako dříve.

V roce 2018 Bohdalová upadla doma ze schodů. O několik let později přišla mnohem vážnější zdravotní komplikace.

Na začátku roku 2023 prodělala plicní embolii a skončila v nemocnici ve vážném stavu.

Ani poté se však veřejného života nevzdala.

V roce 2024 následovala další hospitalizace a v roce 2025 podstoupila zákrok související se srdeční chlopní. Po zákroku přiznala, že potřebovala pomoc svých blízkých.

Pro ženu, která byla po většinu života symbolem samostatnosti a obrovské energie, to musela být zásadní změna.

Najednou už nestačilo jen zatnout zuby a pokračovat.

Tělo začalo mít vlastní pravidla.

Sestra, která byla symbolem dávné rodiny

A právě zde dostává smrt Jaroslavy Henzelové ještě hlubší význam.

Sestra Jiřinu znala z doby dávno před slávou. Z doby, kdy jejich otec seděl ve vězení, rodina prožívala strach a budoucnost byla nejistá.

Po roce 1968 se jejich životní cesty navíc rozdělily. Jaroslava s manželem emigrovala do Švédska a usadila se ve Stockholmu.

Železná opona tak rodinu znovu rozdělila.

Nešlo jen o tisíce kilometrů. Znamenalo to složitější návštěvy, omezený kontakt a vědomí, že některé chvíle společného života jednoduše nelze vrátit.

Po roce 1989 se sestry mohly znovu vídat.

Právě proto byla Jaroslava jedním z posledních živých spojení s částí Jiřinina života, kterou veřejnost nikdy nemohla skutečně poznat.

Tentokrát se Jiřina Bohdalová stáhla

Po smrti Jaroslavy v dubnu 2026 se Jiřina Bohdalová rozhodla na určitou dobu ustoupit z pracovního života.

To je možná jeden z nejvýmluvnějších okamžiků jejího příběhu.

Když zemřel otec, pokračovala.

Když skončilo manželství, pokračovala.

Když přišla politická podezření, bránila se.

Když se objevily zdravotní problémy, znovu se vracela.

Ale smrt sestry tentokrát znamenala něco jiného.

Jaroslava nebyla jen další člověk, který odešel.

Byla posledním svědkem části jejího života, která začala ještě před slávou, před televizí, před velkými rolemi a před tím, než se z Jiřiny Bohdalové stala jedna z nejznámějších českých hereček.

V 95 letech zůstává, ale svět kolem ní se mění

V květnu 2026 oslavila Jiřina Bohdalová 95. narozeniny.

Je to věk, kdy člověk už nepočítá minulost pouze podle filmů, ocenění nebo pracovních úspěchů. Začíná ji počítat podle lidí.

Kdo ještě zavolá.

Kdo ještě přijde na návštěvu.

Kdo si ještě pamatuje stejné příběhy.

A kdo už nikdy nepřijde.

Právě v tom spočívá největší změna jejího života.

Bohdalová není silná proto, že by necítila bolest. Silná je proto, že se jí po celý život dařilo žít dál i s bolestí, která nezmizela.

Smrt Jaroslavy však ukázala, že ani člověk, kterého si veřejnost desetiletí spojuje s nezlomnou energií, nemůže před časem utéct.

Tentokrát nebyla před kamerou slavná herečka.

Nebyla komička.

Nebyla televizní legenda.

Byla jen starší sestra, která přišla o svou mladší sestru.

A možná právě proto se na chvíli rozhodla přestat být Jiřinou Bohdalovou, kterou zná celé Česko, a dovolit si být jednoduše Jiřinou, které zemřela Jaruška.