Po tragické diagnóze Jaromír Hanzlík se jeho manželka nyní musí rozloučit.
🚨 PO TRAGICKÉM ZLOMU V ŽIVOTĚ JAROMÍRA HANZLÍKA PŘIŠLO TICHÉ LOUČENÍ: PO LETECH SE OTEVŘELY STARÉ RÁNY
Jaromír Hanzlík patří k hercům, jejichž tvář zná několik generací českých diváků. Desítky filmů, televizních rolí a téměř tři desetiletí spojená s Divadlem na Vinohradech z něj udělaly jednu z nejvýraznějších osobností českého herectví. Za obrazem sebejistého a energického muže se však skrýval život plný složitých vztahů, rodinných konfliktů, vyčerpání i rozhodnutí, která měla následky na dlouhé roky.
Jeho příběh přitom není možné jednoduše označit za tragický nebo šťastný. Je mnohem složitější. Hanzlík během života získal obrovskou popularitu, finanční jistotu i možnost později žít podle vlastních pravidel. Zároveň ale několikrát poznal, že člověk může mít pod kontrolou kariéru, peníze i pracovní tempo, ale nikdy nedokáže úplně řídit city lidí, které má nejblíž.
Kariéra začala dřív, než stačil dospět
Jaromír Hanzlík se narodil 16. února 1948. Divadelní prostředí znal prakticky od dětství. Jeho otec František působil v divadle a matka Ludmila pracovala jako asistentka režie v Československé televizi. Rodiče se rozešli, když byly Jaromírovi pouhé tři roky, a vyrůstal především s otcem.
K herectví se dostal velmi brzy. Už jako mladý se objevoval před kamerou a v pouhých osmnácti letech nastoupil do Divadla na Vinohradech. Místo dlouhého studia tak rovnou vstoupil do profesionálního světa.
Úspěch přišel rychle. Jenže právě rychlost, s jakou se stal známou tváří, se později ukázala jako jeden z problémů.
Zatímco jiní lidé jeho věku teprve hledali vlastní cestu, Hanzlík už natáčel, zkoušel, hrál večerní představení a přijímal další pracovní nabídky. Naučil se být výkonný. Naučil se nezastavovat.
A postupně také získal přesvědčení, že selhání není dovoleno.
Syn David a desetileté mlčení
V mladém věku se stal otcem syna Davida. Sám později přiznal, že na otcovství nebyl připravený a kvůli práci býval často mimo domov.
Pro dítě přitom není nejdůležitější, jak slavný je jeho otec. Důležité je, jestli je doma.
David později jejich vztah popisoval jako komplikovaný. Hanzlík byl podle něj přísný nejen k ostatním, ale také sám k sobě. Problém ale nastal ve chvíli, kdy stejná tvrdost začala zasahovat do rodinného života.
Velký konflikt přišel v dospělosti, když David podnikal v prostorách patřících jeho otci a dostal se do finančních problémů. Požádal o snížení nájmu, Hanzlík však podle dostupných vzpomínek odmítl ustoupit.
Podnikání skončilo a mezi otcem a synem vznikla hluboká propast.
Po určitou dobu spolu téměř deset let prakticky nekomunikovali.
Pro člověka, který celý život dokázal vybudovat pevnou kariéru, muselo být zvláštní sledovat, jak se mu rozpadá vztah s vlastním synem. Nakonec však oba postupně našli cestu zpět k sobě.
Nebyl to jeden velký filmový okamžik, který by všechno napravil. Spíš dlouhé a pomalé smiřování.
Jana Brejchová a vztah, který změnil jeho život
Ještě výraznější kapitolu představoval jeho vztah s Janou Brejchovou. Jejich spojení patřilo svého času k nejdiskutovanějším vztahům českého showbyznysu.
Situaci navíc komplikovalo to, že Brejchová byla provdaná za Vlastimila Brodského, Hanzlíkova kolegu z vinohradského divadla. Hanzlík později odmítal některé verze, podle nichž měl vztah s Brejchovou začít ještě před rozpadem jejich předchozích vztahů.
Jisté však je, že se z jejich vztahu nestala krátká aféra.
Společně prožili přibližně dvanáct let.
Brejchová později vzpomínala, že s Hanzlíkem zažila také mnoho krásných období. Byl aktivní, vymýšlel výlety, plánoval dobrodružství a dokázal jejich společný život naplnit energií.
Jenže právě jeho potřeba řídit věci kolem sebe začala postupně představovat problém.
Rozhodující okamžik přišel během cesty po Spojených státech a Kanadě v roce 1985. Jedno ráno v Montrealu se podle pozdějšího vzpomínání Brejchové odehrál zdánlivě malý moment, který v sobě nesl všechno, co se ve vztahu hromadilo.
Jedna věta. Jeden pohled. A rozhodnutí odejít.
Brejchová následující den odjela do Bostonu za bratrem.
Vztah, který trval více než deset let, skončil.
Když už nechtěl vystoupit na jeviště
Největší zlom však přišel až později.
Po téměř třiceti letech v Divadle na Vinohradech začal Hanzlík pociťovat vyčerpání, které už nedokázal překonat další pracovní disciplínou.
Jednou přiznal něco, co působilo až děsivě. Přál si, aby divadlo třeba vyhořelo nebo aby si zlomil nohu, jen aby nemusel večer znovu nastoupit na jeviště.
Nebyla to rozmařilost slavného herce.
Byla to touha po důvodu, proč konečně přestat.
Člověk, který byl celý život zvyklý rozhodovat, se dostal do stavu, kdy toužil po nějaké vnější události, která by rozhodla za něj.
V roce 1993 proto z Vinohradského divadla odešel.
Veřejnost hledala jednoduché vysvětlení. Mluvilo se o zahraničí, vztazích i novém životě. Hanzlík však později naznačoval, že hlavním důvodem bylo především dlouhodobé vyčerpání.
Mluvil dokonce o „zlomené duši“.
Švýcarsko a nový začátek
Část dalšího života strávil ve Švýcarsku po boku Dagmar Silva Mauerhofer. Nebyl to však útěk za pohodlím v jednoduchém smyslu.
Spíše se snažil uniknout způsobu života, který ho postupně vyčerpal.
Po letech se začal do českého prostředí vracet selektivně. Už nechtěl přijímat všechno. Pokud ho nějaká nabídka nezaujala, jednoduše ji odmítl.
To, co kdysi představovalo jeho největší slabinu – potřebu mít věci pod kontrolou –, se postupně změnilo v něco užitečnějšího.
Začal si stanovovat hranice.
Hanzlík a jeho majetek: bezpečí místo okázalosti
Během své dlouhé kariéry dokázal vydělané peníze také investovat. Pořizoval nemovitosti v Praze, z nichž některé koupil v době, kdy byly ceny výrazně nižší než dnes.
Přesná současná hodnota jeho majetku není z veřejně dostupných údajů spolehlivě určitelná, ale je zřejmé, že si díky nemovitostem vytvořil značné finanční zázemí.
Zajímavé ovšem je, že se tato jistota neproměnila v okázalý život.
V pozdějších letech dával přednost klidu, přírodě a soukromí. Po boku Lenky Kozlové začal žít mnohem méně veřejný život než v době, kdy byl jednou z nejobsazovanějších českých hereckých hvězd.
Po desetiletích, kdy musel téměř každý den někam spěchat, se největším luxusem stalo právě to, že nemusel nikam chodit.
Další bolestivá kapitola přišla s jeho majetkem
Jedna z jeho nemovitostí se v minulosti stala také předmětem restitučního sporu. Šlo o dům na Malostranském náměstí, jehož historie sahala do období před komunistickým převzetím majetku.
Po změně režimu se o vlastnictví vedl právní spor a případ se dostal až k soudu. V roce 1996 soud potvrdil Hanzlíka jako vlastníka.
Právě kolem tohoto domu se později objevovala řada bulvárních tvrzení, která jeho obraz ještě více komplikovala.
Hanzlík přitom dlouhodobě nepatřil k lidem, kteří by médiím ochotně vysvětlovali každý detail svého života.
Smrt Jany Brejchové otevřela starou kapitolu
V únoru 2026 zemřela Jana Brejchová ve věku 86 let.
Její odchod představoval pro Hanzlíka zvláštní okamžik. Od jejich rozchodu uplynulo více než čtyřicet let, přesto šlo o ženu, která významně ovlivnila jednu z nejdůležitějších etap jeho života.
Hanzlík ji veřejně označil za „naši královnu“, poděkoval jí za dvanáct krásných let a přiznal, že na ni nikdy nezapomene.
V těch slovech už nebyla potřeba obhajovat minulost.
Nebyla tam snaha dokazovat, kdo měl tehdy pravdu.
Zůstala pouze vzpomínka.
A právě to možná ukazuje, jak moc se během desetiletí změnil.
Muž, který už nemusí všechno kontrolovat
Dnes je Jaromír Hanzlík v úplně jiné životní etapě než v době své největší slávy.
Kdysi chtěl mít věci pod kontrolou. Vyžadoval disciplínu od sebe i od ostatních. Pracoval až do vyčerpání a nedokázal včas říct, že už nemůže dál.
Za tuto vlastnost zaplatil v některých vztazích vysokou cenu.
Syn David se mu na deset let vzdálil. Jana Brejchová odešla. Divadlo, které bylo desetiletí jeho druhým domovem, nakonec opustil. A jeho vlastní psychika mu dala jasně najevo, že žádná kariéra nemůže pokračovat donekonečna stejným tempem.
Přesto by bylo nespravedlivé vyprávět jeho život pouze jako příběh tvrdého muže, který ubližoval svému okolí.
Lidé, kteří ho znali, zároveň mluvili o jeho velkorysosti, humoru, energii a schopnosti udělat život zajímavým. Stejná vlastnost, která mohla jednomu člověku poskytnout pocit bezpečí, mohla druhého dusit.
Člověk může být zároveň inspirující i nesnesitelný.
A právě v této protichůdnosti se ukrývá skutečný příběh Jaromíra Hanzlíka.
Na konci zůstává ticho
Jeho život dnes není příběhem hvězdy, která za každou cenu potřebuje být v centru pozornosti.
Je to příběh muže, který po desetiletích konečně zjistil, že některé věci nejdou řídit.
Nemůže rozhodnout, co si o něm budou myslet novináři. Nemůže vrátit deset let, kdy se synem téměř nemluvil. Nemůže změnit rozhodnutí, která učinil ve vztazích. Nemůže vrátit čas ani zastavit stárnutí.
Může ale změnit způsob, jakým se na minulost dívá.
A možná právě proto působí jeho pozdější život mnohem tišeji než jeho mládí.
Kdysi potřeboval být všude.
Dnes si může dovolit nebýt nikde.
Po letech slávy, konfliktů, velkých rolí, rozchodů a osobních krizí zůstává muž, který už nemusí nic dokazovat. A když v únoru 2026 vzpomínal na Janu Brejchovou, nebyla v jeho slovech hořkost ani potřeba vyhrát dávný spor.
Bylo v nich jen loučení.
A možná právě v tom spočívá největší změna Jaromíra Hanzlíka: člověk, který kdysi celý život bojoval o kontrolu, se ve stáří učí některé věci jednoduše nechat odejít.
