Necelé tři roky po smrti Yvonne Přenosilové vyšla najevo její největší bolest

Na Novém židovském hřbitově v Praze už místo provizorního hrobu stojí důstojný náhrobek připomínající zpěvačku Yvonne Přenosilovou. Její jediný syn Maximilian von Schuckmann tak dokončil poslední povinnost vůči matce a respektoval pravidla židovské tradice, podle níž se náhrobní kámen odhaluje až po uplynutí období smutku. Na kameni jsou vedle jejího jména uvedena také slova matka, zpěvačka a novinářka.

Pro veřejnost zůstává především hlasem písní jako Boty proti lásce nebo Roň slzy. Za známými nahrávkami se však skrýval život poznamenaný emigrací, odloučením od jediného syna a nakonec také dlouhými roky bolesti, která jí postupně vzala téměř veškerou svobodu.

Přenosilová zemřela 11. září 2023 ve věku 76 let. Její poslední chvíle byly mimořádně dramatické. Spisovatelka Marie Formáčková si při telefonátu všimla, že přítelkyně mluví nesrozumitelně, a požádala sousedku s náhradními klíči, aby ji zkontrolovala. Ta našla zpěvačku bezvládně ležet na podlaze a zavolala záchrannou službu. Yvonne následující den zemřela.

Největší tragédie posledních let jejího života se však nezačala odehrávat až během onoho telefonátu.

Přibližně šest let před smrtí utrpěla nešťastný pád, při kterém si vážně poranila kostrč. Od té doby podle vzpomínek blízkých nedokázala normálně sedět. Trápily ji také bolesti nohou a bederní páteře, obtížně chodila a používala berle. Zdravotní stav jí postupně znemožnil navštěvovat divadla, kina, výstavy i společenské akce.

Žena, která kdysi cestovala mezi Prahou, Londýnem a Mnichovem, tak nakonec trávila většinu času ve svém žižkovském bytě. Její mysl a pověstný ostrý humor zůstávaly živé, ale tělo jí nedovolovalo pokračovat způsobem, na jaký byla celý život zvyklá.

Právě to byla bolest, kterou před veřejností dlouho skrývala. Nešlo jen o stárnutí nebo konec pěvecké kariéry. Přicházela o obyčejnou možnost vyjít ven, sednout si mezi přátele nebo bez obav absolvovat delší cestu.

Její život přitom býval symbolem vzdoru. V šestnácti letech natočila úspěšnou píseň Roň slzy, později zpívala se skupinou Olympic a působila v divadle Apollo. Po invazi vojsk v roce 1968 odešla z politických důvodů do západního Německa. Pracovala mimo jiné pro British Airways a později pro Rádio Svobodná Evropa. Do Prahy se natrvalo vrátila v roce 1994.

Návrat domů však měl bolestivou cenu. Její syn Maximilian zůstal v Německu, kde vyrůstal a kde měl své zázemí. Vzdálenost mezi nimi proto určovala velkou část jejich vztahu. Přesto právě on při pohřbu četl u hrobu text v hebrejštině a nyní dokončil matčino místo posledního odpočinku.

Přenosilová tedy nezemřela jako zapomenutá žena bez rodiny. Její skutečná osamělost spočívala především v těle, které se pro ni postupně stalo vězením.

Náhrobek dnes uzavírá poslední praktickou kapitolu jejího příběhu. Neodhaluje však senzační tajemství. Připomíná mnohem bolestivější pravdu: zpěvačka známá svobodným duchem strávila závěr života s vědomím, že jí chronická bolest bere právě svobodu, o kterou celý život bojovala.

Její hlas však zůstal. Stejně jako vzpomínka na ženu, kterou emigrace připravila o domov, vzdálenost o každodenní blízkost syna a nemoc o možnost žít podle vlastních pravidel – nikoli však o odvahu zůstat sama sebou.