Simona Postlerová: Po její smrti vyšla najevo bolestná pravda. Damián odhalil, co se skutečně stalo

Byla neděle 5. května 2024.

V bytě na pražských Vinohradech nebylo nic, co by připomínalo divadelní scénu, televizní studio nebo místo spojené se slavnou herečkou.

Jen obyčejná domácnost.

Kuchyňský stůl.

A Damián, který tam našel svou matku bez známek života.

Simona Postlerová zemřela ve věku pouhých 59 let.

Náhle.

Bez dlouhého loučení.

Bez možnosti připravit rodinu na to, co přijde.

Právě způsob její smrti okamžitě otevřel prostor pro spekulace. Mluvilo se o sebevraždě, mozkové příhodě i psychickém zhroucení ženy, která měla za sebou mimořádně těžké roky.

Jenže pozdější informace přinesly mnohem méně senzační – a zároveň mnohem bolestnější – vysvětlení.

Podle výsledků pitvy mělo být příčinou smrti náhlé selhání srdce.

Ne promyšlený odchod.

Ne tajné rozhodnutí.

Ale organismus, který byl podle popsaných okolností dlouhodobě vystaven obrovské zátěži.

Damián našel člověka, kolem kterého se točil celý jeho svět

Nejkrutější na celé události je možná právě to, kdo Simonu našel.

Její syn Damián.

Nebyl to pouze dospělý syn, který pravidelně navštěvoval matku.

Simona byla dlouhé roky jedním z hlavních pilířů jeho života.

Damián se potýkal s vážnými psychickými problémy. Transcript uvádí Aspergerův syndrom a schizofrenii a také opakované pobyty v psychiatrické péči.

Jako dítě přitom působil jako mimořádně inteligentní chlapec s talentem na jazyky.

Postupem let ale bylo stále jasnější, že jeho cesta k úplné samostatnosti nebude jednoduchá.

A Simona musela přijmout něco, čeho se mnoho rodičů bojí.

Možná bude své dítě chránit celý život.

Otázka, která se jí údajně stále vracela

Kdo se o Damiána postará, až já nebudu?

Taková otázka se podle lidí z jejího okolí stávala s přibývajícími roky stále naléhavější.

Nebyla už mladou matkou s dostatkem času před sebou.

Začala mít vlastní zdravotní problémy.

Její tělo postupně sláblo.

A přesto věděla, že doma existuje člověk, pro kterého nemůže jednoduše přestat fungovat.

Mateřství pro ni proto dávno nebylo jen emocionální rolí.

Bylo také praktickou odpovědností.

Léky.

Režim.

Lékaři.

Peníze.

Bydlení.

Dohled.

A každodenní jistota, že synův svět zůstane alespoň trochu předvídatelný.

Sama přitom potřebovala stále větší pomoc

V posledních letech se Simonin zdravotní stav podle transcriptu komplikoval.

Léčila se s vysokým krevním tlakem.

Prodělala mírnou cévní mozkovou příhodu.

Trápily ji následky covidu.

Měla za sebou těžký zápal plic.

Výrazně zhubla.

A zranění páteře jí zkomplikovalo pohyb natolik, že stále častěji využívala taxi místo běžné veřejné dopravy.

Na první pohled jde o několik různých diagnóz a potíží.

Dohromady však vytvářejí jiný obraz.

Obraz ženy, která dál pracovala ve chvíli, kdy její tělo už dávno žádalo zpomalení.

Proč nepřestala?

Protože podle popsaných okolností neměla pocit, že si to může dovolit.

Simona Postlerová nebyla jen herečkou, která neuměla odejít z jeviště.

Práce pro ni měla velmi konkrétní význam.

Byla zdrojem příjmu.

Doma existovaly účty.

Výdaje spojené se synovou péčí.

Léky.

Bydlení.

A podle později zveřejněných informací také finanční tlak, který se po letech rodinných zdravotních problémů postupně hromadil.

Když člověk žije sám, může při vážné nemoci říct:

Teď zastavím.

Když na jeho příjmu a organizaci domácnosti závisí další zranitelný člověk, rozhodování vypadá úplně jinak.

Každá cesta do práce byla těžší

Po zhoršení pohyblivosti se i obyčejná cesta do divadla nebo dabingového studia změnila.

Taxi.

Přesun.

Bolest.

Zkouška.

Výkon.

Návrat domů.

Pro veřejnost stále známý hlas.

Pro kolegy profesionální herečka, která přišla připravená.

Jenže schopnost přijít do práce může vytvořit nebezpečnou iluzi.

Pokud člověk funguje, okolí si snadno řekne:

Tak zřejmě ještě není tak zle.

Profesionál totiž málokdy přijde na jeviště proto, aby vysvětloval celý svůj zdravotní stav.

Přijde odehrát roli.

Po smrti manžela zůstala na všechno téměř sama

Velkým zlomem byla smrt jejího manžela Zdeňka Hráška.

Vzali se v roce 1991 a dlouhé roky tvořili rodinu, ve které se odpovědnost dělila mezi dva dospělé.

Když Zdeněk onemocněl rakovinou, Simona postupně převzala roli pečující partnerky.

K vlastní práci se přidala dlouhá léčba manžela.

Nemocnice.

Starost.

Nejistota.

V roce 2016 Zdeněk zemřel ve věku 62 let.

A v domácnosti zůstala Simona sama se synem, jehož zdravotní stav vyžadoval další péči.

Z jednoho dne na druhý zmizel člověk, s nímž mohla sdílet rozhodování.

Vdovství nebylo jen emocionální ztrátou

Po smrti partnera často mluvíme hlavně o smutku.

U Simony to ale znamenalo i něco mnohem praktičtějšího.

Co předtím řešili dva lidé, musela stále více řešit sama.

Práci.

Domácnost.

Damiánovu léčbu.

Lékaře.

Finance.

Vlastní zdraví.

A otázku budoucnosti.

Veřejnost přitom dál viděla známou herečku.

Nevnímala každý telefonát lékaři.

Každý účet.

Každou noc, kdy člověk přemýšlí, co bude s dítětem za deset let.

Do jejího života měl vstoupit muž, o kterém téměř nikdo nevěděl

Právě v tomto období se podle pozdějších výpovědí lidí z okolí objevuje člověk, který během Simonina života prakticky nepatřil do veřejného obrazu její rodiny.

Nebyl to známý herec.

Nechodil s ní po červeném koberci.

Nebyly fotografie z romantických dovolených.

Měl údajně pomáhat hlavně prakticky.

S domácností.

Údržbou.

Opravami.

Zařizováním.

A někdy také s tím, co bylo potřeba kolem Damiána, když byla Simona v práci.

Právě zde je ale nutné zachovat opatrnost.

Veřejně není potvrzeno, že by šlo o jejího partnera.

Byla to tajná láska?

Po Simonině smrti se začaly objevovat výpovědi, podle nichž mohla k tomuto člověku cítit víc než jen vděčnost.

To však neznamená, že existoval doložený tajný vztah.

Přesnější je mluvit o možné citové blízkosti.

Člověk nejprve přijde něco opravit.

Podruhé něco zařídí.

Potřetí pomůže ve chvíli, kdy ostatní nejsou.

A po stovkách podobných malých situací už jeho přítomnost není obyčejnou službou.

Stává se jistotou.

Pro ženu, která tak dlouho držela domácnost sama, mohla být právě spolehlivost jednou z nejintimnějších forem blízkosti.

Jenže každý nový vztah by znamenal změnu i pro Damiána

A zde se příběh komplikuje.

Pokud byl Damián citlivý na změny, nové prostředí a narušení zavedeného režimu, nemohla Simona každé osobní rozhodnutí posuzovat jen podle vlastní potřeby.

Nový muž v domácnosti by nebyl pouze jejím partnerem.

Stal by se součástí Damiánova světa.

Nový rytmus.

Nový člověk.

Nová pravidla.

A Simona se podle transcriptu dlouhodobě snažila právě prudké změny minimalizovat.

Pokud tedy skutečně existoval hlubší cit, mohl zůstat nepojmenovaný právě proto, že mateřská odpovědnost měla přednost.

Láska, kterou si možná nedovolila naplno žít

Je snadné takový příběh přepsat do romantického titulku.

„Tajná láska Simony Postlerové.“

Skutečnost, jak ji naznačuje transcript, je mnohem méně filmová.

Spíše žena, která možná našla někoho, o koho se mohla občas opřít.

Jenže současně měla strach změnit systém, na kterém závisela stabilita jejího nemocného syna.

Nešlo tedy nutně o zakázanou vášeň.

Možná jen o velmi tichou možnost jiného života, ke které se nikdy plně nerozhodla.

Rodinné vztahy nebyly jednoduché ani jinde

Simona měla také starší dceru Janu Magdalénu.

Podle transcriptu se jejich vztah v průběhu let výrazně ochladil.

Veřejnost o dceři dlouho věděla mnohem méně než o Damiánovi.

Po Simonině smrti se objevily informace, že se matka s dcerou po delší dobu vídaly jen omezeně.

Důvody jejich odcizení nelze zvenčí spolehlivě rekonstruovat.

To je důležité přiznat.

Podstatný je ale výsledek.

V době, kdy Simona nesla hlavní odpovědnost za Damiána, nemusela vztah s dcerou vnímat jako samozřejmý zdroj každodenní podpory.

Komplikované měly být i vztahy s její vlastní matkou

Podobně složitě popisuje transcript také vztah Simony s matkou Janou Postlerovou.

Profese je spojovala.

Soukromě však mezi nimi měly existovat dlouhodobé neshody a odstup.

Po Simonině smrti pak veřejnost silně reagovala na výroky týkající se toho, kdo se bude dál starat o Damiána.

Celý obraz tak působí ještě osaměleji.

Ne proto, že Simona neměla rodinu.

Ale proto, že rodina automaticky neznamená fungující síť lidí připravených převzít každou část péče.

Jednu náhlou smrt už zažila

V roce 1996 přišla Simona o svého otce, režiséra Alexandra Postlera.

Podle rodinných informací zemřel náhle na srdeční příhodu.

O téměř tři desetiletí později zemřela náhle také ona.

Je důležité z této podobnosti nevytvářet medicínskou teorii, kterou dostupné informace nepodporují.

Ale pro rodinu muselo být opakování tak náhlého odchodu mimořádně působivé.

Jeden den člověk je.

Druhý den už není prostor pro poslední rozhovor.

Právě proto byly první spekulace tak nebezpečné

Po Simonině smrti lidé znali několik skutečností.

Byla vdova.

Starala se o vážně nemocného syna.

Měla vlastní zdravotní potíže.

Hubla.

Byla vyčerpaná.

Měla finanční starosti.

Z jednotlivých pravdivých střípků se pak velmi snadno sestavila nepravdivá teorie:

Už nemohla dál.

Proto se rozhodla odejít.

Jenže podle transcriptu výsledky pitvy takový příběh nepotvrdily.

Smrt nebyla „promyšlená“

Právě zde je třeba titulkové tvrzení odmítnout.

Z uvedených informací nevyplývá žádný plánovaný odchod.

Naopak.

Později zveřejněná příčina smrti ukazuje na náhlé srdeční selhání.

Simona měla vysoký krevní tlak.

Za sebou několik zdravotních komplikací.

Výraznou fyzickou zátěž.

Prodělané infekce.

A celkové vyčerpání.

Její smrt tedy podle tohoto obrazu nebyla důsledkem promyšleného rozhodnutí.

Byla náhlým selháním těla ženy, která dlouhodobě fungovala pod obrovským tlakem.

Skutečné tajemství bylo jiné

Nebyla jím sebevražda.

Ani tajná poslední zpráva.

Ani dramatický čin před smrtí.

Skutečným tajemstvím bylo spíš to, jak mnoho různých problémů Simona nesla současně – a jak málo byly zvenčí vidět jako jeden celek.

Zdraví bylo jedna oblast.

Damián druhá.

Finance třetí.

Smrt manžela čtvrtá.

Vztah s dcerou další.

Komplikace v širší rodině další.

A vlastní potřeba blízkosti někde úplně stranou.

Každý problém samostatně mohl působit zvládnutelně.

Dohromady vytvářely život, v němž téměř nezbýval prostor pro odpočinek.

Damiánova nemoc nebyla problém na několik měsíců

Právě to možná veřejnost chápala nejméně.

U vážného psychického onemocnění dítěte rodič často nečeká na okamžik, kdy léčba skončí a život se vrátí do normálu.

Musí se naučit žít s tím, že péče bude dlouhodobá.

Simona viděla synův talent.

Jeho inteligenci.

Schopnost pracovat s jazyky.

A zároveň omezení, která jeho nemoc přinášela.

Pro rodiče je podobný rozpor mimořádně bolestivý.

Vidí současně člověka, kterým dítě je, i všechny možnosti, které mu nemoc komplikuje.

Postupně nebyla jen matkou

Stala se organizátorkou bezpečí.

Musela hlídat režim.

Péči.

Finance.

Bydlení.

Kontakty s lékaři.

A stabilitu domácnosti.

Dokud byla zdravá, systém mohl fungovat.

Jakmile začalo slábnout i její tělo, objevila se otázka:

Kdo vlastně drží koho?

Ona syna?

Nebo synova potřeba pomáhala jí samotné dál vstávat a chodit do práce?

Na takovou otázku neexistuje jednoduchá odpověď.

5. května se její největší strach stal skutečností

Nebyla dlouhá hospitalizace.

Nebyl čas rodinu připravit.

Nebyl postupný přechod odpovědnosti.

Damián našel svou matku doma.

Člověk, kolem něhož byl jeho život desítky let organizován, najednou zmizel.

A okamžitě se muselo začít řešit přesně to, čeho se Simona údajně tolik obávala.

Co bude s Damiánem?

Kde bude žít?

Kdo převezme dohled?

Kdo bude řešit jeho léčbu?

Kdo se stane jeho novou jistotou?

Po její smrti se musel změnit i Damiánův svět

Podle transcriptu byl později zapojen širší systém pomoci a Damián se přesunul do podporovaného bydlení.

Pro někoho jiného by změna bydliště znamenala jen logistickou komplikaci.

Pro člověka citlivého na režim, prostředí a změny může znamenat mnohem více.

Nový prostor.

Noví lidé.

Jiná pravidla.

Přesně ty věci, před jejichž příliš prudkým příchodem se ho Simona podle všeho snažila chránit.

Její smrt však změnu přinesla najednou a bez možnosti přípravy.

Teprve potom bylo vidět, kolik věcí držela pohromadě

Dokud byla Simona naživu, jednotlivé povinnosti působily jako každodenní rutina.

Matka někam zavolá.

Zařídí léky.

Zaplatí účet.

Objedná taxi.

Jde pracovat.

Vrátí se.

Zkontroluje syna.

Další den začne znovu.

Teprve když člověk, který celý systém řídí, zmizí, ukáže se jeho skutečný rozsah.

Najednou je každá maličkost samostatný problém, který musí převzít někdo jiný.

A právě zde získává neznámý pomocník jiný význam

Pokud muž z jejího okolí skutečně pravidelně pomáhal s domácností a Damiánem, nebyl důležitý proto, že by tvořil senzaci.

Byl důležitý právě svou obyčejností.

Přišel.

Zařídil.

Opravil.

Pomohl.

Nemusel po Simoně chtít, aby byla slavná herečka.

Nemusel chtít rozhovor.

Nemusel čekat velké gesto.

V životě ženy, která téměř všude něco nesla pro druhé, mohla být právě tato obrácená forma péče mimořádně cenná.

Někdo na chvíli nesl něco za ni.

Možná právě v tom spočívala její nepojmenovaná blízkost

Pokud k němu opravdu cítila něco hlubšího, jak naznačují některé pozdější výpovědi, nešlo nutně o velkou tajnou romanci.

Možná to bylo mnohem prostší.

Důvěra.

Pocit bezpečí.

Vědomí, že když zavolá, někdo přijde.

V životě přeplněném odpovědností může právě toto znamenat víc než velké romantické gesto.

A možná právě proto o něm veřejnost nevěděla.

Nebyla to role určená pro veřejnost.

Patřila do kuchyně, chodby, domácnosti a běžného dne.

Dva roky po smrti tak nevychází najevo žádné temné spiknutí

Nevyšla najevo promyšlená sebevražda.

Nevyšla najevo poslední tajná zpráva.

Ani jeden šokující čin, který by všechno vysvětlil.

To, co se postupně skládá, je mnohem složitější obraz.

Žena, která ztratila manžela.

Pečovala o vážně nemocného syna.

Měla napjaté některé další rodinné vztahy.

Sama bojovala s několika zdravotními problémy.

Potřebovala pracovat.

A možná měla vedle sebe člověka, který jí začal být bližší právě proto, že jí pomáhal ve chvílích, kdy už všechno sama zvládala stále obtížněji.

Největší tragédie není v tom, že něco plánovala

Je v tom, že podle všeho plánovala pravý opak.

Jak dál zajistit Damiána.

Jak vydělat peníze.

Jak zvládnout další práci.

Jak udržet domácnost.

Jak pokračovat i s tělem, které už zpomalovalo.

Člověk, který přemýšlí, kdo se jednou postará o jeho syna, obvykle přemýšlí o budoucnosti.

Jen netuší, jak blízko je okamžik, kdy už do ní nebude moci zasáhnout.

Poslední obraz není jeviště

Simona Postlerová po sobě zanechala desítky rolí.

Divadlo.

Film.

Dabing.

Hlas, který poznávaly generace diváků.

Ale nejsilnější obraz jejího posledního období možná neleží nikde na scéně.

Je v bytě na Vinohradech.

V prostoru, kde se řešilo, zda jsou zaplacené účty.

Zda má Damián léky.

Kdo s ním zůstane, když musí odejít do práce.

Jak se dostane do divadla s bolavou páteří.

A zda si člověk, který tak dlouho pečoval o všechny ostatní, může alespoň na chvíli dovolit přijmout pomoc sám.

Pravda je smutnější než senzační titulek

Simona Postlerová podle příběhu obsaženého v transcriptu svou smrt neplánovala.

Její syn neodhalil tajný sebevražedný plán.

Naopak.

Informace, které se objevily po její smrti, ukazují na náhlé srdeční selhání a na dlouhodobě zatížený organismus.

Skutečné odhalení je jiné.

Jak vyčerpaný může být člověk, který přesto každé ráno dál funguje.

Jak mnoho starostí se může skrývat za profesionálním úsměvem.

A jak snadno si okolí může splést schopnost pracovat se schopností všechno zvládat.

Simona držela život svého syna pohromadě tak dlouho, že její vlastní potřeba pomoci téměř nebyla vidět.

Teprve když jednoho květnového dne náhle odešla, ukázalo se, kolik věcí držela sama.

A právě to je možná nejbolestnější pravda jejího příběhu.