Ivan Vyskočil v 80 letech prolomil mlčení. Pravda o ženě po jeho boku je úplně jiná, než naznačovaly fotografie

Stačilo několik fotografií.

Ivan Vyskočil pomáhá Jaroslavě Obermaierové při chůzi. Sedí spolu v kavárně. Přidrží ji v davu a v jednom okamžiku ji vezme za ruku.

A internet měl téměř okamžitě jasno.

Nová láska?

Pozdní romance dvou známých českých herců?

Příběh dvou lidí, kteří se ve vysokém věku po letech samoty konečně našli?

Jenže právě u Ivana Vyskočila je nebezpečné zaměňovat jednu fotografii za celý příběh.

Osmdesátiletého herce totiž veřejnost už desítky let sleduje především prostřednictvím jeho vztahů. Čtyři manželství, bouřlivé rozvody, výrazně mladší partnerky a ostré výroky vytvořily obraz muže, kolem kterého se neustále odehrává další milostné drama.

Tentokrát však může být skutečnost mnohem prostší.

Jaroslava není tajná partnerka

Jaroslava Obermaierová a Ivan Vyskočil se znají dlouhé roky.

Když jí pomáhá při chůzi nebo ji někam odveze, nemusí za tím být žádné tajné vyznání.

Obermaierová se potýká se zdravotními problémy a Vyskočil jí jako dlouholetý kolega jednoduše pomáhá.

Dokonce i jedna z fotografií, která mohla vypadat téměř romanticky, měla podle popisu mnohem obyčejnější pozadí.

Jaroslava manipulovala s dárkem, který Vyskočil vezl na oslavu Miloše Zemana, a malý globus se rozbil. Situaci nakonec pomáhal řešit přítomný policista. Média přitom zachytila dvojici v řadě bezprostředních momentů, které bez kontextu snadno vypadají mnohem intimněji.

Jeden dotek.

Jedno objetí.

Jedna společná káva.

A vznikne romance, která ve skutečnosti vůbec nemusí existovat.

Žena, která je skutečně po jeho boku, se jmenuje Romana

Současný Vyskočilův osobní život má přitom mnohem konkrétnější postavu.

Romanu Fenclovou.

Jejich věkový rozdíl je výrazný – dělí je přibližně 42 let – a právě proto jejich vztah od začátku vyvolával komentáře a pochybnosti.

Přesto spolu nejsou několik měsíců.

Jde o dlouhodobý vztah, který už prošel obdobími blízkosti i odloučení.

Ještě v roce 2026 česká média uvádějí Romanu jako Vyskočilovu partnerku a popisují jejich společný život mimo pražský ruch.

A právě tady se příběh osmdesátiletého herce mění.

Ve dvaceti nebo čtyřiceti letech se člověk ptá, zda vztah vydrží.

V osmdesáti se může ptát úplně jinak:

Jak dlouho ještě budu moci být vedle člověka, který je o celé generace mladší?

Největším soupeřem už není další muž. Je jím čas

Vyskočil se v minulosti několikrát netajil tím, že věkový rozdíl vnímá.

Nejde jen o společenské poznámky.

Matematika je neúprosná.

Romana má před sebou pravděpodobně podstatně delší životní horizont.

Ivan už prošel několika zdravotními problémy a dobře ví, že vlastní tělo není samozřejmostí.

Prodělal vážné komplikace, podstoupil operaci kyčle a s přibývajícími roky začal otevřeněji mluvit také o fyzických omezeních.

Přitom ještě v červnu 2026, krátce po osmdesátých narozeninách, dál vystupoval a v rozhovoru pro Český rozhlas mluvil o pokračující práci na jevišti.

Je tedy stále aktivní.

Ale zároveň už ví, že síla není nekonečná.

Čtyři manželství za sebou nechala dlouhou stopu

Ivan Vyskočil nebyl nikdy mužem s jednoduchým partnerským životem.

Byl čtyřikrát ženatý.

A právě některé rozvody začaly postupně přepisovat jeho veřejný obraz.

Jedním z nejsledovanějších bylo manželství s herečkou Ivanou Andrlovou.

Dlouhá léta působili jako jeden z výrazných párů českého hereckého světa.

Pak přišel rozpad.

A s ním veřejná válka.

Každý z bývalých partnerů měl vlastní verzi toho, kdo vztah poškodil jako první.

Vyskočil hovořil o zradě z druhé strany.

Andrlová popisovala události jinak.

Z manželské krize se postupně stalo něco, co přestalo patřit pouze dvěma lidem.

Vstoupily do ní noviny.

Rozhovory.

Obvinění.

A především děti.

Dospělí se rozvedou. Dítě ale konflikt neopustí podpisem

Právě tato část jeho minulosti je mnohem důležitější než všechny pikantní výroky.

Rozvod může právně skončit jedním podpisem.

Rodinné následky nikoli.

Dítě slyší, co rodiče říkají jeden o druhém.

Vidí jejich vztek.

A někdy získává pocit, že projevit náklonnost jednomu znamená zradit druhého.

Po letech už rodič nemůže jednoduše přijít a vrátit všechno do stavu před konfliktem.

Dítě mezitím vyrostlo.

Má vlastní paměť.

Vlastní názor.

Vlastní bolest.

Právě proto se Vyskočilovy pozdější úvahy o rodině a samotě nedají redukovat na obraz stárnoucího svůdníka.

Za některé vztahové války zaplatili i lidé, kteří je sami nezačali.

Ani další manželství nepřineslo klid

Velkou pozornost později přitahoval také vztah s výrazně mladší tanečnicí Anife.

Byla energická, temperamentní a přicházela z úplně jiného prostředí.

Přitažlivost byla silná.

Stabilita podstatně slabší.

Vyskočil o ní později mluvil způsobem, z něhož bylo možné cítit současně fascinaci i bezmoc.

Jejich manželství nakonec skončilo v roce 2006.

Jenže ani nový rozvod nedokázal okamžitě odříznout všechny předchozí konflikty.

Vyskočil se tak opakovaně ocital mezi bývalými vztahy, dětmi, mediálními titulky a vlastní potřebou obhájit svou verzi minulosti.

A čím více vysvětloval, tím více materiálu bulvár dostával.

Z herce se postupně stala postava vlastního seriálu

To je možná jedna z největších ironií jeho kariéry.

Vystudoval herectví.

Desítky let pracoval na jevišti.

Objevoval se ve filmu a televizi.

Jenže část veřejnosti si jeho jméno postupně začala spojovat víc s manželkami než s rolemi.

Herec mohl mluvit o nové inscenaci.

Titulek se ptal na bývalou ženu.

Mohl vzpomínat na divadlo.

Čtenáře zajímal rozvod.

Mohl komentovat svou kariéru.

A hlavním tématem se znovu stal soukromý život.

Člověk nemusí zmizet z veřejného prostoru, aby měl pocit profesní prohry.

Někdy stačí, když je stále velmi známý – jen úplně z jiného důvodu, než by si přál.

Proto fotografie s Jaroslavou tak snadno zapadly do starého příběhu

Starý obraz říká:

Ivan Vyskočil.

Žena.

Dotek.

Takže nový vztah.

Přitom realita může být úplně jiná.

Starší kolegyně hůře vidí.

Potřebuje jistotu při chůzi.

Známý jí nabídne ruku.

Odveze ji.

Sednou si na kávu.

A na několik minut se z obyčejné lidské pomoci stane mediální milostný příběh.

U jiného osmdesátiletého muže by se nad tím možná nikdo nepozastavil.

U Vyskočila se fotografie okamžitě spojí s desítkami let starou pověstí bouřliváka a milovníka žen.

Největší rána jeho stáří ale neměla s ženami nic společného

V květnu 2022 zemřel jeho syn Jakub Vyskočil ve věku 46 let.

Podnikatel spojený s dopravní společností BusLine byl nalezen mrtvý po střelném poranění.

První zprávy i policejní verze pracovaly se sebevraždou.

Pro Ivana tím ale případ neskončil.

Naopak.

Začal veřejně vyjadřovat pochybnosti a tvrdil, že okolnosti synovy smrti podle něj nebyly dostatečně vysvětleny.

Později dokonce otevřeně říkal, že věří ve vraždu.

Je však nezbytné zachovat rozdíl mezi dvěma věcmi.

Oficiální závěr vyšetřování.

A přesvědčení truchlícího otce.

Vyskočilovy pochybnosti jsou doložené jako jeho vlastní tvrzení; samy o sobě nejsou důkazem, že jeho syn byl zavražděn.

Smrt syna otevřela ránu, kterou neuměl uzavřít

Rozvod lze po letech přehodnotit.

Bývalé manželce lze zavolat.

S dospělým dítětem lze zkusit obnovit vztah.

Starý spor lze alespoň teoreticky ukončit.

Se smrtí je to jiné.

Jakub už nemohl odpovědět.

A protože Ivan odmítal přijmout vysvětlení jeho smrti, nezůstala mu pouze bolest ze ztráty.

Zůstala mu také otázka.

A otázka bez člověka, který na ni může odpovědět, je někdy mnohem těžší než jasná tragická zpráva.

Vyskočil zůstal uvězněný mezi dvěma verzemi

Pokud rodič věří, že si dítě vzalo život samo, truchlí v jednom příběhu.

Pokud věří, že mu někdo ublížil a pravda nebyla odhalena, žije v úplně jiném světě.

Vyskočil se opakovaně vracel ke druhé možnosti.

Kritizoval způsob vyšetřování.

Poukazoval na věci, které považoval za nesrovnalosti.

Mluvil o podnikatelských konfliktech syna.

A odmítal se s případem jednoduše smířit.

Právě tady působí obraz „věčného milovníka“ najednou téměř absurdně.

Nejhlubší emocionální téma jeho posledních let není další žena.

Je to syn, který už není.

Ztrátu přitom znal od dětství

Vyskočilův život se se ztrátou setkal mnohem dříve.

Jeho rodinné dějiny zasáhla válka.

Matka prošla kvůli židovskému původu rodiny Terezínem a následky válečných zkušeností i nemocí poznamenaly její zdraví.

Ivan tak vyrůstal s vědomím, že některé tragédie nekončí dnem, kdy skončí válka.

Pokračují v tělech lidí.

V rodinách.

Ve vzpomínkách.

Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že právě tato zkušenost vysvětluje jeho pozdější vztahy nebo prudkou povahu.

Nevysvětluje.

Ale ukazuje, že pocit nevratné ztráty nebyl v jeho životě ničím novým.

Ve stáří se změnila i podoba jeho samoty

Člověk může mít partnerku a přesto zažívat určitou formu samoty.

Ne proto, že by vedle něj nikdo nebyl.

Ale protože mizí lidé, kteří si pamatují stejný svět.

Starší kolegové.

Přátelé.

Herci, s nimiž sdílel šatny.

Lidé, kterým nemusel vysvětlovat, jak vypadalo divadlo před půl stoletím.

Každý takový odchod znamená nejen ztrátu člověka.

Odchází s ním také svědek části vlastního života.

Mladší partnerka může člověka milovat.

Nemůže mu však vrátit generaci.

Romana proto není „trofej mladší ženy“

Právě tak zjednodušující pohled Vyskočil dlouhodobě provází.

Starý herec.

Mladá žena.

Takže určitě marnivost.

Jenže vztah ve vysokém věku může dostávat úplně jiné významy.

Společnost.

Praktická opora.

Pocit, že je doma někdo, kdo si všimne, že není dobře.

Člověk, s nímž lze cestovat nebo jednoduše povečeřet.

V roce 2025 Vyskočil například mluvil o tom, že mu Romana nabízela finanční pomoc, kterou z hrdosti odmítal. Zároveň spolu cestovali a herec se kvůli cestám s ní učil italštinu.

To už není fotografie z večírku.

To je každodenní vztah.

A právě stáří přináší jeho největší obavu

Co když jednou nebude tím, kdo pomáhá?

Co když pomoc bude potřebovat on?

Vyskočil si během života vybudoval obraz člověka, který řekne téměř cokoli.

Ostrého.

Sebevědomého.

Někdy konfliktního.

Závislost na druhých je však úplně jiná zkouška.

Nejde ji vyhrát lepším argumentem.

Tělo se nezeptá, zda jste celý život působili jako silný muž.

Kloub bolí.

Pohyb je pomalejší.

Energie mizí.

A jednoho dne člověk přijímá ruku, kterou ještě včera nabízel druhým.

Možná i proto dokáže tak přirozeně podat ruku Jaroslavě Obermaierové.

Sám už dobře ví, jaký rozdíl může udělat obyčejná opora při několika nejistých krocích.

Tak kdo je tedy „láskou jeho života“?

Právě zde je potřeba být opatrný.

Ivan Vyskočil veřejně nepotvrdil, že by Jaroslava Obermaierová byla jeho novou životní láskou.

Dostupné informace naopak dál spojují jeho partnerský život s Romanou Fenclovou.

A možná ani není nutné hledat jednu jedinou ženu, která by měla dostat titul „láska jeho života“.

Vyskočilův příběh je příliš komplikovaný.

Byly v něm manželky.

Děti.

Velké vášně.

Rozvody.

Usmíření i vztahy, které se už zcela opravit nepodařilo.

A vedle toho jedna ztráta, která všechny milostné skandály zastínila – smrt syna Jakuba.

Jedna fotografie nikdy neřekne celý život

Na snímku může Ivan Vyskočil držet Jaroslavu za ruku.

Vypadá to něžně.

Fotografie však neřekne, co se stalo několik sekund předtím.

Nevysvětlí zdravotní omezení.

Neřekne, kdo koho pouze podpíral.

Stejně jako fotografie z jeho předchozích manželství nevysvětlí, proč se vztahy rozpadly.

Titulek nedokáže popsat desítky let rodinných konfliktů.

A žádný obraz s novou ženou nevymaže syna, jehož smrt stále považuje za jednu z největších nezodpovězených otázek svého života.

Možná právě toto je ve skutečnosti nejpřesnější obraz Ivana Vyskočila v osmdesáti letech.

Ne věčný svůdník čekající na další romanci.

Ale starý muž, který stále pracuje, žije vedle dlouholeté partnerky, pomůže kolegyni, když potřebuje oporu, a zároveň si nese několik ztrát, které už žádná nová láska nedokáže jednoduše přepsat.

A tak zatímco fotografie s Jaroslavou Obermaierovou mohou ještě nějakou dobu živit romantické spekulace, skutečný příběh je méně senzační.

Ale možná mnohem lidštější.

Někdy totiž držet ženu za ruku neznamená, že jste se do ní zamiloval.

Někdy to jednoduše znamená, že nechcete, aby upadla.