Daniel Nekonečný: Sedm let po jeho smrti se vrací pravda o posledních dnech Krále rozkoše

V úterý 26. března 2019 se v jednom domě v pražských Řeporyjích zastavil čas.

Majitel pronajaté nemovitosti našel uvnitř Daniela Nekonečného bez známek života.

Muže, jehož příchod obvykle doprovázela hudba, smích, žluté kostýmy, tanečnice, třpytky a někdy i oheň, tentokrát obklopovalo jen ticho.

Ležel na podlaze koupelny vedle vany.

Pozdější zjištění ukázala, že nezemřel v úterý, kdy byl nalezen.

Jeho život skončil už v sobotu 23. března.

Tři dny tak nikdo netušil, že jeden z nejvýraznějších českých showmanů už nežije.

A možná právě tyto tři dny jsou na jeho příběhu bolestivější než všechny pozdější spekulace.

Tři dny ticha po životě plném hluku

Neznamená to, že Daniel Nekonečný neměl nikoho, kdo ho miloval.

Měl sestru Lenku.

Dlouholetou partnerku Zuzanu Kardovou.

Její dceru Terezu, kterou vychovával jako vlastní.

Měl přátele, kolegy a publikum, které na něj dokázalo vzpomínat i po jediném setkání.

Jenže jeho způsob života byl neobvyklý.

Pracoval v noci.

Spával přes den.

Před vystoupeními potřeboval samotu a soustředění.

Nebylo tedy automaticky podezřelé, když se několik dní neozval.

A právě proto se stalo možné něco, co později působilo tak děsivě.

Daniel zemřel sám.

A okolí se o tom dozvědělo až po několika dnech.

Okamžitě se začalo mluvit o drogách

Jakmile se zpráva o jeho smrti dostala na veřejnost, objevily se nejrůznější teorie.

Alkohol.

Drogy.

Nehoda.

Epileptický záchvat.

Dokonce cizí zavinění.

Veřejný obraz Daniela Nekonečného takovým spekulacím téměř nahrával.

Byl mužem noci.

Obklopovaly ho tanečnice.

Pyrotechnika.

Extravagance.

Přehnanost.

Život, který zvenčí vypadal jako nekonečný večírek.

Jenže skutečná odpověď byla mnohem méně senzační.

A právě proto možná ještě děsivější.

Policie cizí zavinění vyloučila

Vyšetřovatelé ohledali místo a byla nařízena pitva.

Ta měla odpovědět na otázku, na kterou Danielův extravagantní veřejný obraz odpovědět nemohl.

Co se skutečně stalo?

Podle informací uvedených v transcriptu se nepotvrdilo cizí zavinění.

Toxikologické testy měly být negativní.

Za smrtí tedy nestála žádná tajemná látka ani člověk, který by do domu přišel zvenčí.

Skutečný protivník byl uvnitř jeho těla.

Nemoc, o které možná vůbec nevěděl

Výsledky měly ukázat na neléčený vysoký krevní tlak.

Následoval infarkt myokardu a další vážné komplikace, včetně otoku srdce a mozku.

V domě se podle uvedených informací nenašly žádné léky na vysoký tlak.

To je důležitý detail.

Nelze tedy jednoduše tvrdit, že Daniel věděl o hypertenzi a léčbu vědomě odmítal.

Mnohem pravděpodobnější podle podkladů je, že o zásadním problému vůbec nevěděl.

A právě v tom je možná skutečná tragédie.

Člověk může vystupovat.

Cestovat.

Tančit.

Plánovat další show.

A přitom může v jeho těle postupně narůstat riziko, které není na první pohled vidět.

Epilepsii znal. Nebezpečí pro srdce možná ne

Daniel se dlouhodobě léčil s epilepsií.

Podle pozdějších informací byly v domě nalezeny léky, které k této diagnóze užíval.

Právě známá nemoc však mohla paradoxně odvádět pozornost od jiné.

Některé nepříjemné pocity bylo snadné připsat únavě, nepravidelnému režimu nebo právě epilepsii.

Daniel měl podle vzpomínek někdy mluvit i o stavech, které připomínaly srdeční problémy.

Po smrti znějí podobná slova téměř prorocky.

V dané chvíli však nemusela působit jako jasné varování.

Jak mohl nemocný člověk působit jako nekonečný zdroj energie?

Právě tato otázka začala po jeho smrti působit nejznepokojivěji.

Daniel Nekonečný vypadal jako někdo, komu nikdy nedojde energie.

Na pódiu křičel.

Tančil.

Běhal.

Obklopoval se hudbou a pohybem.

Jeho show měla jediný úkol:

Vytáhnout lidi na chvíli z obyčejnosti.

A v tom byl mimořádně dobrý.

Jenže vysoký krevní tlak nepotřebuje reflektory.

Nedává o sobě vědět třpytkami ani dramatickým gestem.

Člověk může vypadat silně a zároveň mít zdravotní problém, který postupně poškozuje organismus.

Daniel Nekonečný nevytvořil jen postavu

Je snadné představovat si, že „Král rozkoše“ byl jen kostým.

Že po příchodu domů sundal žluté sako a stal se úplně jiným člověkem.

Podle vzpomínek lidí kolem něj to ale nebylo tak jednoduché.

Žlutá barva nebyla pouze rekvizitou.

Exotika nebyla jen marketing.

Daniel skutečně miloval hudbu, rytmus, cestování, barvy a přehnanost.

Když se převlékl doma, styl se mohl změnit, ale základní osobnost zůstávala.

Nekonečný tedy nevytvořil falešného člověka pro televizi.

Spíš postupně propojil veřejný a soukromý život natolik, že mezi nimi téměř nebyla viditelná hranice.

Rozdával radost. Ale co zůstalo po představení?

Pro Daniela byla radost téměř životním programem.

Chtěl, aby lidé odcházeli z jeho vystoupení s lepší náladou, než s jakou přišli.

Vytvořil si vlastní slovník, slogany i téměř filozofii nekonečné energie.

Jenže tento vztah s publikem funguje zvláštním způsobem.

Divák přijde unavený.

Umělec mu dá energii.

Divák odejde.

A umělec zůstane.

Musí znovu najít způsob, jak doplnit to, co během několika hodin rozdal.

Právě proto Daniel podle Zuzany Kardové před vystoupením často potřeboval být sám.

Veřejný extrovert byl v soukromí mnohem uzavřenější.

Žil obráceným rytmem

Jeho běžný den vypadal úplně jinak než u většiny lidí.

Chodil spát nad ránem.

Vstával pozdě.

Navštěvoval solárium.

Jedl.

A pak dlouho pracoval se syntezátory a připravoval hudbu.

Na pódiu dokázal zaplnit celou místnost.

Tvořil však za zavřenými dveřmi.

Tato potřeba samoty sama o sobě nebyla problém.

V jeho posledních dnech však znamenala, že několik dní ticha nemuselo okolí okamžitě vyděsit.

Zuzana přišla do jeho života v roce 1995

Jedním z nejdůležitějších vztahů jeho života byla Zuzana Kardová.

Poznali se v červenci 1995 v pražském klubu Radost.

Daniel tehdy dorazil v dlouhém tygřím kožichu, jako by ani letní počasí nemělo právo diktovat mu pravidla.

Začali spolu mluvit.

Zuzana ho později odvezla do dalšího klubu a nechala mu své telefonní číslo.

Daniel zavolal už následující den.

Po několika měsících spolu žili.

A s nimi také Zuzanina sedmiletá dcera Tereza.

Dívku přijal jako vlastní dítě

Z jejich začátků zůstal jeden drobný detail.

Zuzana mu ukázala zarámovanou fotografii Terezy.

Později zjistila, že obrázek zmizel.

Našla ho v kapse Danielovy bundy.

Bylo to ještě v době, kdy spolu netvořili rodinu.

Přesto si s sebou odnesl fotografii dítěte, které se později stalo zásadní součástí jeho života.

Terezu vychovával jako vlastní dceru.

Ona v něm viděla otcovskou postavu, i když mu údajně neříkala „tati“.

Za veřejným obrazem muže obklopeného krásnými tanečnicemi tak existovala překvapivě stabilní domácí vazba.

Vlastní dítě nakonec neměl

Daniel a Zuzana se nikdy nevzali.

Podle jejích vzpomínek ji o ruku nikdy nepožádal.

Otázku dítěte však otevřel.

Ptal se, zda by spolu mohli mít potomka.

Zuzana už další dítě nechtěla.

A Daniel nakonec přijal, že jejich rodinou bude Tereza.

Není fér z toho po jeho smrti automaticky vytvářet příběh o hluboké nenaplněnosti.

On sám takovou bolest jasně nepojmenoval.

Je ale možné říct jedno:

Svou otcovskou roli nakonec naplnil jinak než biologicky.

Devatenáct let spolu – a pak tichý rozchod

Jejich vztah neukončila jedna obrovská aféra.

Nedošlo k dramatickému odhalení.

Podle Zuzaniných vzpomínek se od sebe vzdalovali postupně.

V posledních letech spolu trávili méně času.

Méně mluvili.

Přestali chodit na společné večeře.

Cestovali spolu stále méně.

Daniel byl ponořený do své práce.

Zuzana nakonec vztah ukončila sama, protože měla pocit, že on by k takovému kroku nikdy nedospěl.

Po devatenácti letech tak jejich soužití skončilo spíš vyčerpáním než výbuchem.

Jedno místo v domě zůstalo nedotčené

Ani rozchod však jejich vztah úplně nepřerušil.

Občas si telefonovali.

Zůstala mezi nimi určitá blízkost.

Po Danielově smrti se Zuzana vrátila do domu v Řeporyjích.

A tam ji čekal detail, který na ni silně zapůsobil.

Pokoj, který kdysi patřil jí, zůstal podle jejích vzpomínek téměř pět let prakticky nezměněný.

Neviděla známky toho, že by Daniel do svého nejbližšího soukromí pustil jinou partnerku.

Zuzana si to vyložila tak, že část jeho života stále čekala na její návrat.

To však zároveň přineslo bolestivé „co kdyby“.

„Kdybych tam byla…“

Po smrti blízkého člověka se podobná věta objevuje velmi často.

Kdybych tam byla.

Kdybych neodešla.

Kdybych zavolala.

Kdybych něco poznala dříve.

Jenže podobné otázky vytvářejí iluzi, že minulost měla jedno jednoduché řešení.

Podle uvedených informací Zuzana nevěděla, že Daniel trpí nebezpečně vysokým tlakem.

A ani on sám o tom zřejmě nevěděl.

Nelze proto tvrdit, že její přítomnost by infarktu určitě zabránila.

Skutečná tragédie byla jiná.

Když akutní stav přišel, byl doma sám.

Nikdo nebyl v místnosti, aby zavolal pomoc.

Samota nebyla příčinou smrti

Je důležité tuto hranici zachovat.

Daniel Nekonečný nezemřel „na samotu“.

Samota není diagnóza.

Ale fakt, že byl v rozhodující chvíli sám, mohl ovlivnit to, že okamžitou zdravotní krizi nikdo neviděl.

Po rozchodu měl v domě naprostou svobodu žít podle vlastního režimu.

Nikdo se neptal, zda jedl.

Nikdo si nemusel všimnout, že vypadá neobvykle unaveně.

Nikdo neotevřel dveře koupelny ve chvíli, kdy se jeho zdravotní stav zhoršil.

A právě proto se jeho smrt zjistila až po třech dnech.

Žádná tajemná nehoda ani zakázané látky

Sedm let po smrti proto není nutné vytvářet nový šokující scénář.

Podle podkladů, které se objevily po pitvě, je vysvětlení mnohem konkrétnější.

Neléčená hypertenze.

Infarkt.

Komplikace.

Negativní toxikologie.

Žádné potvrzené cizí zavinění.

To je mnohem méně exotické než představy o drogách nebo divoké poslední noci.

Ale možná právě proto je tento příběh tak důležitý.

Protože za nejbarevnější postavou českého showbyznysu nestála v posledních hodinách žádná barevná tragédie.

Stála tam obyčejná nemoc, která může dlouho zůstat nenápadná.

Ani jeho finance nebyly tak pohádkové, jak působila show

Nekonečný dokázal vytvořit obraz téměř neomezeného přepychu.

Dvacet tanečnic.

Kostýmy.

Ohňostroje.

Cesty.

Barvy.

Jenže vysoký honorář zároveň znamenal vysoké náklady.

Čím větší show, tím více peněz spolykala.

Daniel podle vzpomínek nebudoval velké majetkové impérium.

Peníze vracel do zážitků, kostýmů, cest a dalších vystoupení.

Žil v pronajatém domě.

Jeho největší bohatství tak nezůstalo v nemovitostech.

Zůstalo ve vzpomínkách lidí.

Za radostí byla i tragédie jeho vlastní rodiny

Daniel přitom věděl, jak vypadá skutečná ztráta.

Jeho bratr Zdeněk zahynul při dopravní nehodě.

Podle rodinného vyprávění jel s těhotnou manželkou navštívit rodiče, když do jejich automobilu narazil opilý řidič.

Oba zemřeli.

Později odešli také Danielovi rodiče.

Sestra Lenka přišla o manžela a Daniel se pro ni v těžkých chvílích stal oporou.

Nelze z těchto tragédií automaticky odvodit, že každá žlutá košile byla útěkem před smutkem.

Ale ukazují, že muž posedlý radostí velmi dobře znal její opak.

Černou barvu neměl rád ani při loučení

Po jeho smrti se připomínaly historky o tom, že odmítal tradiční černé smuteční oblečení.

Ani zde ale nebyla skutečnost tak jednoduchá.

Na pohřbu své matky měl podle vzpomínek skutečně černý oblek.

Respektoval obřad.

Hned poté se však převlékl.

Černá k němu jednoduše nepatřila.

A právě podle tohoto životního postoje se rodina rozhodla připravit i jeho vlastní poslední rozloučení.

Král rozkoše odjel na „turné do jiné dimenze“

Pohřeb se konal 4. dubna v motolském krematoriu.

Pozvánka nebyla klasickým smutečním oznámením.

Hovořila o tom, že Král rozkoše odjíždí na nekonečné turné do jiné dimenze.

Hosté neměli přijít jen v černém.

Barvy byly vítané.

Stejně jako hudba.

Stejně jako pohyb.

Stejně jako všechno, co Daniela během života charakterizovalo.

Lidé tančili a přitom plakali

Loučení začalo už u domu v Řeporyjích.

Z reproduktorů zněl Danielův hlas.

Lidé zapalovali svíčky.

Do oken stavěli světla.

Jeden z fanoušků přijel celý ve žlutém na žluté motorce.

Pak se průvod přesunul do Motola.

Krematorium bylo plné.

Přišli kolegové i přátelé.

Ale nejdůležitějším jazykem obřadu nebyla slova.

Byla to hudba.

Samba.

Slunečnice.

Barevné kostýmy.

Tanec.

Lidé plakali a zároveň se pohybovali do rytmu.

Poprvé mohly v Danielově světě existovat radost a smutek vedle sebe, aniž by jedno muselo vytlačit druhé.

Ani poslední rozloučení se neobešlo bez ohně

Podle popsaných vzpomínek vedení krematoria nechtělo z bezpečnostních důvodů povolit pyrotechniku.

Organizátoři ale usoudili, že právě Daniel by podobný zákaz pravděpodobně ignoroval.

Ohňostroj nakonec zazněl.

A alespoň na několik okamžiků se i prostředí krematoria podřídilo pravidlům jeho show.

Byla to poslední velká scéna člověka, který celý život odmítal šeď.

Pravda po sedmi letech není konspirace

Sedm let po smrti Daniela Nekonečného tedy nevychází najevo žádný tajný vrah.

Žádná drogová aféra.

Žádná dosud skrytá dramatická nehoda.

Skutečnost je mnohem civilnější.

A možná proto bolestnější.

Muž, který vypadal jako nekonečný zdroj energie, pravděpodobně nevěděl o jednom z největších zdravotních rizik ve svém těle.

Byl doma sám.

Přišel akutní srdeční problém.

A nikdo nebyl nablízku, aby poznal, že tentokrát nejde o únavu, známou epilepsii nebo potřebu několik dní odpočívat.

Největší paradox jeho smrti

Daniel Nekonečný strávil celý život tím, že nutil ostatní lidi cítit, že svět je barevnější, hlasitější a živější, než si myslí.

Jeho vystoupení odmítala ticho.

Jeho oblečení odmítalo nenápadnost.

Jeho hudba odmítala stát na místě.

A přesto jeho život skončil bez publika.

Bez tanečnic.

Bez ohně.

V tiché koupelně domu v Řeporyjích.

Tři dny nikdo nevěděl, že odešel.

To však neznamená, že žil bez lásky.

Ani že jeho poslední roky byly důkazem nějakého tajného pádu.

Znamená to jen něco mnohem obyčejnějšího a krutějšího.

Že za člověkem, kterého všichni považovali za nekonečného, bylo stále obyčejné lidské tělo.

A to nekonečné nebylo.