Rok po smrti Jiřího Bartošky vyšlo najevo, co si celý život chránil. Pravda je jiná než senzační titulky

Když Jiří Bartoška v prosinci 2007 stál na poště a snažil se poslat telegram svému staršímu bratrovi Františkovi, měl zvláštní pocit, že něco není v pořádku.

Několikrát předtím se mu pokoušel dovolat do Pardubic. Rodina mu chtěla přivézt vánoční dárky, telefon však zůstával bez odpovědi.

Když Bartoška nakonec přijel osobně, našel bratra mrtvého v bytě. Ležel tam už několik dní.

Pohřeb se konal 29. prosince, přesně v den, kdy by František oslavil 64. narozeniny.

Jiří Bartoška si z této zkušenosti neodnesl velké veřejné vyznání. Jen jednu prostou větu:

Člověk by neměl umírat sám.

O osmnáct let později získala tato slova úplně jiný význam.

Jiří Bartoška zemřel 8. května 2025 ve věku 78 let. Podle informací zveřejněných po jeho smrti odešel doma v Praze, obklopen nejbližšími. Vedle něj byla manželka Andrea a rodina.

Muž, kterého celý život pronásledovala vzpomínka na osamělou smrt vlastního bratra, tak v posledních chvílích sám nezůstal.

Žádná šokující zpověď dcery se nekonala

Rok po Bartoškově smrti se začaly objevovat titulky slibující velké rodinné tajemství.

Co údajně po roce přiznala jeho dcera Kateřina?

Ve skutečnosti neexistuje žádný veřejně doložený rozhovor, ve kterém by odhalila šokující tajemství svého otce.

Na první výročí jeho smrti se v médiích řešilo především ukončení dědického řízení a skutečnost, že majetek zůstal v rodině.

Žádná tajná zpověď.

Žádný důkaz dvojího života.

Žádné dramatické poslední přiznání.

Skutečný příběh je mnohem méně bulvární, ale možná podstatně silnější.

Bartoška totiž celý život neukrýval jednu výbušnou pravdu. Spíše důsledně skrýval rozsah vlastní slabosti a sám rozhodoval, komu dovolí ji vidět.

Silný muž, který nechtěl být vnímán jako pacient

Veřejnost znala Jiřího Bartošku jako muže s hlubokým hlasem, ironickým úsměvem, perfektně padnoucím oblekem a cigaretou, která se téměř stala součástí jeho obrazu.

Působil dojmem člověka, kterého jen tak něco nerozhodí.

Jenže tento obraz nebyl celý.

V roce 2014 přišla diagnóza rakoviny mízních uzlin. Léčba zabrala a po chemoterapii se Bartoška vrátil do pracovního života.

Později přiznával, že nemoc měla následky. Ubyla mu síla, zadýchával se a přišel také o část sluchu.

Na podzim roku 2023 se vážné zdravotní problémy znovu vrátily.

Rodina však podrobnosti nezveřejňovala.

A právě zde se ukázalo něco, co Bartošku provázelo celý život: potřeba zachovat si kontrolu nad tím, jak ho okolí vidí.

O nemoci mohl mluvit.

Nechtěl však, aby se nemoc stala jeho novou identitou.

Před smrtí už tělo přestávalo poslouchat

Bartoška byl zvyklý plnit závazky.

Když něco slíbil kolegům, divákům nebo festivalovému týmu, považoval za samozřejmé, že to dodrží.

Ještě v březnu 2025 se objevil na předávání Českých lvů. Byl viditelně zesláblý a pohyb mu dělal problémy, přesto přišel.

O několik týdnů později už chyběl na tiskové konferenci karlovarského festivalu.

Místo, které po desetiletí automaticky patřilo jemu, zůstalo prázdné.

A právě tato absence řekla víc než dlouhá lékařská zpráva.

Poprvé už nešlo o to, zda Jiří Bartoška chce přijít.

Jeho tělo mu to jednoduše nedovolilo.

Smrti unikl už několikrát

Nebyl to přitom první okamžik, kdy se přiblížil smrti.

Podle jeho dřívějších vzpomínek prodělal v roce 1985 těžkou alergickou reakci po injekci železa a dostal se do stavu klinické smrti.

O rok později mu praskl žaludeční vřed a silné krvácení si vyžádalo akutní operaci a transfuzi.

Následně se měl potýkat také s virovou hepatitidou a dlouhodobými problémy s játry.

Možná právě proto začal o zdravotních krizích mluvit s humorem.

Ironie byla jeho obranným mechanismem.

Pokud si z nemoci dokázal udělat legraci, alespoň na okamžik to byl stále on, kdo určoval pravidla.

Skrýval i jednu profesní slabinu

Po jeho smrti připomněl Miroslav Donutil překvapivou věc.

Bartoška měl mít výrazné problémy se čtením textu.

Pro člověka, kterého veřejnost vnímala jako dokonale sebejistého vypravěče s nezaměnitelným hlasem, šlo o téměř neviditelnou překážku.

Při společné práci na cestopisném projektu měl zpočátku obavy z množství textu, který bylo potřeba zvládnout.

Postupně však všechno natrénoval natolik, že posluchač neměl šanci poznat, že existuje nějaký problém.

A právě to je možná jeden z nejpřesnějších obrazů Jiřího Bartošky.

To, co veřejnost považovala za přirozenou lehkost, bylo někdy výsledkem obrovské práce, kterou nikdy neukazoval.

Ani jeho minulost nebyla bez chyb

K dokonalému obrazu slavného herce nepatří ani podpis Anticharty z roku 1977.

Je to archivně doložená součást jeho minulosti.

Stejně doložené jsou ale také jeho pozdější kroky.

V roce 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla a také prohlášení Několik vět. Během listopadové revoluce se objevoval mezi známými osobnostmi občanského odporu a podílel se na činnosti Občanského fóra.

Jeho život tak nelze jednoduše rozdělit na hrdinu nebo člověka, který jednou selhal.

Je to příběh člověka, který v různých chvílích udělal různá rozhodnutí a musel s nimi dál žít.

Karlovy Vary se staly jeho druhým životem

Po revoluci přišel projekt, který nakonec Bartošku definoval téměř stejně silně jako herectví.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.

Na začátku devadesátých let se festival ocitl v těžké situaci a hrozilo, že ztratí význam.

Společně s filmovou kritičkou Evou Zaoralovou se Bartoška podílel na jeho zásadní proměně.

Zaoralová určovala umělecký směr.

Bartoška měl charisma, kontakty a schopnost přesvědčit lidi, aby projekt podpořili.

Z ohrožené akce postupně vybudovali mezinárodně respektovaný festival.

A právě zde mohl Bartoška před koncem života cítit jednu z největších obav.

Ne o vlastní mediální obraz.

Ale o to, co se stane s institucí, kterou budoval desítky let.

Naštěstí ji nepostavil pouze na sobě

Nejdůležitější rozhodnutí možná udělal ještě za života.

Dovolil, aby vedle něj rostli lidé jako Kryštof Mucha nebo Karel Och.

Nevytvořil festival, který by mohl existovat jen tehdy, pokud Jiří Bartoška sedí ve své kanceláři.

Vybudoval tým.

Proto festival po jeho smrti nezmizel.

Pokračoval dál.

Praktické vedení převzali lidé, kteří s Bartoškou a Evou Zaoralovou pracovali mnoho let.

A tím se ukázalo, že jedna z jeho největších životních prací přežila i člověka, jehož jméno s ní bylo po desetiletí neoddělitelně spojeno.

Rodinu držel mimo reflektory

Nejpevnějším bodem Bartoškova soukromí byla jeho manželka Andrea.

Poznali se už během jeho studentských let v Brně a vzali se v roce 1976.

Narodila se jim dcera Kateřina a později syn Janek.

Rodinu však nikdy nepoužíval jako součást vlastní celebrity.

Když se v roce 2021 stal dědečkem, radost neskrýval, ale zároveň z vnučky nevytvářel mediální atrakci.

V soukromí mohl na chvíli přestat být prezidentem festivalu, filmovou hvězdou nebo symbolem elegance.

Pro svou vnučku byl jednoduše děda.

A právě tady se nachází možná skutečná bolest posledních měsíců.

Ne v tom, že by se bál horší fotografie nebo ztráty své pověsti.

Ale v tom, že věděl, že přicházejí okamžiky, u kterých už nebude.

Další rodinná setkání.

Další léto jeho vnučky.

Další festival.

Další výročí manželství.

To, co skrýval, nebylo tajemství. Byla to zranitelnost

Po Bartoškově smrti přišly titulky hledající velké odhalení.

Ale čím blíže se podíváme, tím méně potřebujeme vymýšlet tajemství.

Skutečným „odhalením“ je spíš fakt, kolik věcí celý život nechával za zavřenými dveřmi.

Bolest.

Strach.

Vyčerpání.

Nemoc.

Profesionální nejistoty.

A hlavně chvíle, kdy už nebyl schopen všechno zvládnout silou vlastní vůle.

Jiří Bartoška věděl, co chce dát publiku.

A stejně dobře věděl, co chce nechat pouze rodině.

Možná právě proto by bylo největší chybou pokoušet se rok po jeho smrti toto ticho zaplnit smyšlenou senzací.

Protože jeho největším tajemstvím nakonec nebylo žádné dramatické přiznání.

Bylo jím to, jak důsledně si až do konce chránil právo být před svými nejbližšími obyčejným člověkem.