Ve věku 78 let… je tragédie Jaromíra Hanzlíka skutečně srdcervoucí.
Tragédie Jaromíra Hanzlíka: Za slavným úsměvem se skrýval život plný bolesti, ticha a návratů
Jaromír Hanzlík patří k tvářím, které zná téměř celá republika. Pro jedny je navždy doktorem Janderou ze seriálu Sanitka, pro jiné nezapomenutelným strýcem Pepinem z Postřižin nebo kovbojem Honzou z filmu Léto s kovbojem. Jeho úsměv, šarm a herecká lehkost působily tak přirozeně, že si mnozí diváci ani neuvědomovali, kolik práce, tlaku a osobních zkoušek se za tím vším mohlo skrývat.
Dnes, ve věku 78 let, se na jeho životní příběh díváme jinak. Nejen jako na cestu slavného herce, ale také jako na osud člověka, který celý život ztvárňoval cizí příběhy, zatímco ten vlastní nebyl vždy jednoduchý.
Jaromír Hanzlík se narodil v Českém Těšíně do prostředí, které mělo k umění blízko. Už odmala se pohyboval kolem televize a herectví. Jeho cesta ale nebyla pohádkou o okamžité slávě. Začínal postupně, od malých zkušeností až po první výrazné role. Byl přijat na DAMU, ale nakonec dal přednost praxi. Dveře mu otevřelo Divadlo na Vinohradech, kde se z mladého talentu začal rodit herec, kterého později obdivovaly miliony lidí.
Na jevišti se učil přesnosti, disciplíně a schopnosti dát postavám skutečný život. Hrál role, které vyžadovaly sílu, emoce i vnitřní napětí. Právě tam se ukázalo, že Hanzlík není jen pohledný mladík před kamerou, ale herec s mimořádným nasazením.
Velkou popularitu mu přinesly film a televize. Sanitka, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Postřižiny a desítky dalších rolí z něj udělaly jednoho z nejznámějších českých herců. Diváci ho milovali pro energii, mužnost, humor i zvláštní kombinaci lehkosti a melancholie. Jenže čím větší byla sláva, tím vyšší byla i cena.
Hanzlík pracoval téměř nepřetržitě. Divadlo, film, televize, rozhlas. Jeden závazek střídal druhý. Úspěch, který zvenčí vypadal jako dar, se postupně mohl změnit v tlak, který člověka vyčerpává. Herec, který uměl zahrát téměř všechno, se jednoho dne ocitl před otázkou, co zůstane, když přestane hrát.
Zlom přišel na počátku devadesátých let, kdy odešel z Divadla na Vinohradech. Pro veřejnost to bylo překvapení. Pro něj možná nutnost. Dnes se podobným stavům říká vyhoření. Tehdy se o tom tolik nemluvilo. Člověk prostě zmizel z místa, kde roky rozdával energii, protože už možná neměl z čeho dávat.
Složitý byl také jeho soukromý život. Vztahy, rodina, syn, období ticha i vzdálení. Tam, kde veřejnost viděla slavného herce, doma mohl stát přísný, náročný a někdy těžko čitelný muž. Lidé, kteří ho znali zblízka, později mluvili o jeho pevnosti, nárocích i komplikované povaze. Nebyl to jednoduchý člověk. Ale právě proto je jeho příběh tak lidský.
Po letech přišlo i zklidnění. Život mimo velký hluk, návraty k práci jen tehdy, když dávaly smysl, a také snaha napravit vztahy, které časem utrpěly. Možná právě to je nejdojemnější část jeho osudu. Ne sláva, ne potlesk, ne slavné role, ale schopnost po pádu a únavě znovu hledat sám sebe.
Jaromír Hanzlík není jen filmová legenda z plakátů. Je připomínkou toho, že za každou slavnou tváří stojí člověk se svými ranami, chybami, strachem i touhou po klidu. Jeho „tragédie“ nespočívá v jednom jediném okamžiku. Spočívá v ceně, kterou někdy platí lidé, od nichž veřejnost celý život očekává úsměv.
A možná právě proto jeho příběh tolik zasahuje. Protože za doktorem Janderou, strýcem Pepinem i kovbojem Honzou nakonec vidíme muže, který celý život rozdával emoce druhým — a přitom sám musel dlouho hledat místo, kde už nebude muset nic hrát.