PŘED 5 MINUTAMI: Smutná zpráva o Jaromír Nohavica – zkuste při sledování neplakat!

PŘED 5 MINUTAMI: Smutný příběh Jaromíra Nohavici – jedna věta jeho vlastních dětí ho zasáhla víc než všechny veřejné soudy

Jaromír Nohavica dokázal stát před tisíci lidmi s kytarou v ruce a zpívat o bolesti tak přesvědčivě, že publikum mělo pocit, že rozumí každému jeho slovu. Za dveřmi vlastního domova však podle předloženého příběhu dlouhá léta probíhal mnohem těžší boj. Nešlo o zákaz koncertu ani o kritiku veřejnosti. Šlo o alkohol, strach a rodinu, která postupně přestávala vědět, v jakém stavu se večer vrátí domů.

Nohavicova citlivost měla kořeny už v dětství. V rodině se setkával s nemocí a psychickými problémy blízkých lidí. Pozoroval také otce, který se staral o nemocnou manželku a zůstával po jejím boku i v nejtěžších chvílích. Právě tento obraz věrnosti a odpovědnosti si měl Nohavica nést celý život.

Později se z něj stal jeden z nejvýraznějších českých písničkářů. V osmdesátých letech jeho koncerty získávaly zvláštní atmosféru. Publikum v něm vidělo člověka, který dokáže říct věci, jež ostatní vyslovit nemohou. S rostoucí popularitou však přicházel také tlak komunistického režimu, výslechy a strach z následků.

Po otevření archivů se navíc objevilo jeho jméno v materiálech StB pod krycím označením Mirek. Téma vyvolalo ostré spory, které pokračují dodnes. Jedni jeho jednání interpretovali jako selhání člověka vystaveného nátlaku, jiní jako překročení hranice, kterou překročit neměl.

Nohavica sám opakovaně odmítal obraz neohroženého hrdiny. A právě v období největšího tlaku měl stále častěji hledat úlevu v alkoholu.

Největší cenu za to však neplatilo publikum.

Platila ji jeho rodina.

Manželka Martina viděla jiného člověka než diváci v koncertních sálech. Doma měla sledovat únavu, podrážděnost a proměny nálad člověka, jehož příchod přestal znamenat pouze radost. Děti Lenka a Jakub se podle vyprávění naučily podle tónu otcova hlasu a jeho prvních kroků poznávat, jaký večer je čeká.

A potom přišla věta, kterou Nohavica údajně nedokázal vytěsnit z paměti:

„Je nám lépe, když nejsi doma.“

Nebyla to kritika novináře ani odsouzení politického protivníka. Byla to slova jeho vlastních dětí.

Právě tehdy měl pochopit, že alkohol už neničí pouze jeho. Muž, který chtěl rodinu chránit před okolním světem, se stal člověkem, před jehož náladami se doma začali chránit ostatní.

Kolem čtyřicítky se proto rozhodl vyhledat léčbu. Podle předloženého příběhu nastoupil v roce 1991 léčbu ve Šternberku. Přestat pít však neznamenalo vymazat minulost. Manželka ani děti nemohly během jediného dne zapomenout na roky napětí a Nohavica se musel naučit žít bez úniku, který mu alkohol poskytoval.

Právě v tomto období vznikala také jeho mimořádně osobní tvorba, včetně alba Mikymauzoleum, plného únavy, stárnutí a pohledu člověka na vlastní slabost.

Další veřejné kontroverze přišly později – staré spisy StB i převzetí Puškinovy medaile od Vladimira Putina v roce 2018 znovu rozdělily publikum. Pro jedny zůstal mimořádným básníkem, pro druhé člověkem, jehož politická rozhodnutí nelze oddělit od jeho umění.

Nejtěžší soud však podle tohoto příběhu přišel mnohem dříve a neměl žádného soudce.

Vynesly ho jeho děti.

A právě jejich několik slov mělo změnit jeho život více než zákazy, výslechy nebo pozdější veřejné odsouzení. Nohavica pochopil, že nejhorší není ztratit potlesk tisíců lidí. Nejhorší je vrátit se domů a zjistit, že ti, které milujete nejvíc, cítí větší klid, když tam nejste.