Smrt a pohřeb Glen Hansard: Irglová se slzami v očích přiznala k tomu, co jsme všichni tušili.
Smrt Glena Hansarda zasáhla celý svět: Markéta Irglová se slzami v očích prolomila mlčení
Ještě několik hodin před tragédií seděl Glen Hansard v malém dublinském hostinci s kytarou v rukou. Nebylo tam velké pódium, oslnivá světla ani zástupy fotografů. Jen několik přátel, obyčejní návštěvníci a hudba, která postupně spojila celý podnik v jediný sbor.
Hansard zpíval, usmíval se a působil jako člověk, před nímž je ještě mnoho dalších koncertů i společných večerů. Jeden z hostů jeho vystoupení zachytil na telefon. Tehdy šlo o obyčejnou vzpomínku. Teprve později záběry získaly bolestivý význam – měly zachytit poslední hodiny slavného hudebníka.
Po skončení večera se rozloučil s přáteli, vyšel do chladné dublinské noci a odjel na motocyklu. Na téměř prázdné silnici mělo následně dojít k nehodě. Přivolaní záchranáři se ho pokoušeli zachránit, jejich úsilí však podle popisovaného příběhu nestačilo.
Zpráva o jeho úmrtí se rozšířila během několika hodin. Lidé ji četli opakovaně, jako by čekali, že někdo oznámí omyl. Glen Hansard byl pro mnoho posluchačů nejen držitelem Oscara nebo frontmanem skupiny The Frames. Byl především mužem, který začínal s kytarou na ulici a ani po světovém úspěchu nezapomněl, odkud přišel.
Jeho život zásadně změnilo setkání s českou hudebnicí Markétou Irglovou. Jejich hlasy se spojily ve filmu Once a píseň Falling Slowly jim přinesla Oscara. Hudební blízkost později přerostla také v partnerský vztah. Přestože se jejich životní cesty rozešly, zůstalo mezi nimi přátelství, respekt a společná hudba.
Právě proto veřejnost po tragické zprávě čekala na Markétinu reakci. Několik dní mlčela. Když se nakonec ozvala, nemluvila o slávě, společných pódiích ani nejslavnější písni. Její první myšlenky směřovaly k Hansardově manželce, dítěti a celé rodině.
Její slova působila jako tiché rozloučení člověka, který nepřišel pouze o někdejšího partnera a kolegu. Ztratil někoho, s kým sdílel část vlastního životního příběhu.
Dublin se mezitím připravoval na poslední rozloučení. Na Grafton Street, kde Hansard kdysi hrával jako pouliční muzikant, začaly přibývat květiny, svíčky a fotografie. Lidé přicházeli s kytarami a společně zpívali jeho skladby. Když zazněla Falling Slowly, nebyla už vítěznou písní. Zněla jako prosba, aby poslední okamžik ještě chvíli trval.
Rodina si místo okázalých darů přála podporu organizací pomáhajících lidem bez domova a obětem války. Právě toto přání připomnělo, jaký Hansard údajně byl: muž, který nezapomínal na lidi stojící mimo zájem ostatních.
Největší bolest však nezůstala na ulicích ani v koncertních sálech. Zůstala doma, kde bude jeho dítě vyrůstat bez otce. Jednou mu budou muset pustit poslední nahrávky a vysvětlit, proč nad mužem s kytarou plakalo tolik cizích lidí.
Glen Hansard podle tohoto příběhu odešel za úsvitu. Jeho hlas však zůstává v písních, které dokázaly spojit lidi, kteří se předtím nikdy neznali.
