Martin Matoušek (†53) odešla: Absolonová a Kalivodová odhalily šokující detaily.

Martin Matoušek odešel příliš náhle: Absolonová a Kalivodová jen těžko věřily, že hlas české opery utichl navždy

Český operní svět zasáhla zpráva, která přišla bez varování. Baritonista Martin Matoušek měl podle zveřejněných informací odejít náhle ve věku pouhých 53 let. Ještě nedávno působil jako člověk plný energie, radosti a plánů. Pak přišel zlom, který nikdo nečekal. Ticho, šok a otázka, jak je možné, že člověk, který ještě před pár dny žil běžným životem, už nebude stát na jevišti.

Jeho odchod bolestně zasáhl kolegy i známé tváře české hudební scény. Monika Absolonová podle reakcí jen těžko přijímala, že je taková zpráva pravdivá. Andrea Kalivodová si připomněla, že ho potkala jen několik dní předtím a vnímala ho jako člověka plného radosti. Právě taková vzpomínka dělá náhlou smrt ještě krutější. Mezi posledním úsměvem a poslední zprávou zůstane jen několik dní — a člověk tomu nechce uvěřit.

Martin Matoušek nebyl pouze jméno v divadelním programu. Byl to hlas, tělo, dech a roky práce. U operního pěvce totiž hlas není jen nástroj. Je to celý člověk. Plíce, srdce, hrudník, koncentrace, zkušenost, únava i emoce — všechno se musí spojit, aby na jevišti vznikl jediný pravdivý tón.

Podle uvedených informací měl zemřít následkem prasknutí aorty. Taková zpráva zní tvrdě i bez jakéhokoli bulvárního nánosu. Není třeba přidávat senzaci tam, kde je realita sama dost bolestná. Stačí si uvědomit, že život se v takové chvíli může zlomit během okamžiku.

Matouškova cesta k opeře nebyla jednorázovým zázrakem. Narodil se 21. února 1973 a k hudbě přicházel postupně. Věnoval se klarinetu, klavíru i saxofonu, tedy nástrojům, které člověka učí dechu, rytmu, barvě a trpělivosti. Teprve později se jeho životní dráha naplno obrátila ke zpěvu. V roce 1991 nastoupil na Pražskou konzervatoř a poté pokračoval ve studiu na HAMU.

Jeho debut přišel v roce 1997 v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde vystoupil jako Aeneas v opeře Dido a Aeneas. Pro mladého zpěváka to nebyla jen další role. Byl to okamžik, kdy se roky příprav proměnily ve skutečnou odpovědnost před publikem. Na jevišti už nestačí mít hlas. Tam musí člověk unést postavu, hudbu i pravdu okamžiku.

Od roku 2001 byl spojen s operou v Ústí nad Labem, kde se stal sólistou a kde jeho hlas získal pevné místo. Zároveň dlouhodobě hostoval na pražských scénách, včetně Státní opery a Národního divadla. Objevoval se v Mozartovi, Puccinim, Verdím i Bizetovi. Ztvárnil role, které možná nestály vždy uprostřed plakátu, ale bez nichž by operní svět ztratil svou hloubku.

Právě takoví umělci často drží divadlo pohromadě. Ne vždy nejhlasitější, ne vždy nejvíce viditelní, ale spolehliví, připravení a potřební. Přicházejí večer co večer, nesou svůj díl příběhu a dávají ostatním pevnou oporu.

Matoušek se navíc neomezoval jen na klasický repertoár. Vystupoval také v projektech současné hudby, spolupracoval s Českým rozhlasem, orchestry a objevoval se i v zahraničí. To ukazuje, že nebyl jen interpretem známých operních rolí, ale umělcem, který hledal různé podoby hudebního vyjádření.

Proto jeho odchod tak bolí. Neodešel pouze jeden pěvec. Odešel člověk, který byl součástí zákulisí, jeviště, zkoušek, premiér, krátkých rozhovorů v šatně i napjatého ticha před výstupem. Odešel hlas, který měl podle mnohých ještě zrát, sílit a předávat zkušenost dál.

Martin Matoušek odešel příliš brzy. Zůstaly role, vzpomínky kolegů, bolestné reakce a pocit prázdného místa, které se nedá rychle zaplnit. Česká opera přišla o umělce, jehož stopa nebyla postavena na hlučné slávě, ale na poctivé službě hudbě.

A právě takové stopy někdy zůstávají nejdéle.