Čtyři měsíce po smrti Jana Potměšila vyplouvají na povrch bolestivé detaily jeho života

Čtyři měsíce po smrti Jana Potměšila se jeho životní příběh znovu vrací do centra pozornosti. Nebyl to pouze příběh talentovaného herce, kterému jediná tragická noc změnila celý život. Za veřejným obrazem silného muže se skrývaly desítky let bolesti, složitých rozhodnutí, rodinných obav i jedno tajemství, o kterém odmítal dlouhých 37 let veřejně mluvit.

Osudový okamžik přišel v prosinci 1989. Tehdy třiadvacetiletý Potměšil cestoval z Ostravy v době, kdy Československo prožívalo euforii sametové revoluce. Aktivně se účastnil společenského dění, jezdil po regionech a hovořil s lidmi o svobodě. Cesta domů však skončila katastrofou.

Řidič vozu podle dostupného přepisu usnul a následovala vážná nehoda. Potměšil utrpěl těžké poranění páteře a míchy a ochrnul od pasu dolů. V několika vteřinách se tak změnila nejen jeho slibně rozjetá kariéra, ale prakticky každá oblast jeho života.

Následovaly téměř dva roky rehabilitací. Potměšil se musel učit žít v realitě, kterou si před nehodou nedokázal představit. Největší problém však podle jeho pozdějších vzpomínek nepředstavoval pouze vozík. Těžké pro něj bylo i to, jak se na něj začali dívat ostatní.

Nechtěl být vnímán jako „herec na vozíku“. Chtěl být jednoduše hercem, který používá vozík.

Právě divadlo se pro něj stalo místem, kde mohl znovu převzít kontrolu nad vlastním životem. Na jevišti rozhodoval jeho hlas, tempo, emoce a herecký výkon. Když hrál Richarda I. nebo Charlieho Gordona, nechtěl, aby diváci sledovali člověka překonávajícího handicap. Chtěl, aby viděli především postavu.

Za tuto profesionalitu však platil vysokou cenu. Dlouhá léta žil s bolestmi a dalšími následky poškození míchy. Náročná představení, která na jevišti působila jako důkaz jeho neuvěřitelné energie, často znamenala hodiny vyčerpání poté, co se zavřela opona.

Tajemství, které si nechal pro sebe 37 let

Jedna otázka přitom zůstávala celé desítky let nezodpovězená: Kdo řídil automobil, ve kterém Potměšil utrpěl osudové zranění?

Jméno řidiče nikdy veřejně neprozradil.

Mohl to udělat kdykoliv. Média by příběh okamžitě převzala a veřejnost by dostala konkrétního člověka, na kterého by mohla ukázat prstem. Potměšil se však rozhodl jinak.

Nenechal celý svůj život proměnit v nekonečný soud nad jedním okamžikem.

Jeho postoj symbolizovala i známá věta, podle níž by raději seděl na vozíku ve svobodné zemi, než chodil po vlastních nohou v komunistickém režimu. Pro člověka, který během událostí spojených se sametovou revolucí skutečně zaplatil vlastním zdravím, to nebylo pouze politické heslo. Byl to způsob, jak se vyrovnat s událostí, která mu vzala možnost chodit.

Rodina, po které dlouho toužil

Také soukromý život nebyl jednoduchý. Po nehodě musel řešit nejen fyzické bariéry, ale také otázky intimity, závislosti na pomoci druhých a nejistotu, zda ho někdo přijme se všemi omezeními.

Zlom přišel s Radkou Prchalovou. Znali se více než deset let, než se jejich přátelství změnilo v partnerský vztah. V roce 2004 se vzali.

Potměšil přijal také Radčina syna Šimona jako vlastního. Později se manželům narodil syn Honzík.

Právě otcovství mu však připomínalo věci, o které přišel. Vyrůstal totiž v rodině silně spojené s lyžováním. Jeho otec Jaroslav vedl reprezentační lyžařský tým a sport byl přirozenou součástí jejich života.

Jan už ale nemohl vzít syna na svah a vlastním tělem mu ukázat, jak správně zatáčet na lyžích. Nemohl spontánně běžet vedle dítěte. Naopak někdy musely pomáhat děti jemu.

Byl na ně hrdý, zároveň ho však bolelo vědomí, že právě otcův zdravotní stav je nutí dospívat rychleji.

Poslední roky přinesly další ránu

V posledních letech se zdravotní komplikace začaly hromadit. Na přelomu let 2023 a 2024 měl podle přepisu opakovaně řešit vážné kardiovaskulární problémy v IKEM. Později přišly také silné bolesti způsobené žlučovými kameny.

Organismus, který už desítky let nesl následky poranění páteře a míchy, měl stále menší rezervy.

Následovaly hospitalizace, zákroky a návraty domů. Radka se stala nejen manželkou, ale také člověkem, který byl neustále po jeho boku. Viděla únavu, bolesti i chvíle, kdy musel ubrat, přestože by sám nejraději pokračoval v práci.

Potměšil byl nakonec hospitalizován v pražském Motole. Podle poskytnutého přepisu zemřel 16. dubna 2026 večer pokojně ve spánku.

Poslední slova rodiny dojímají

Jeho poslední chvíle nebyly podle vzpomínek rodiny plné velkých projevů. Naopak.

Blízcí mu u postele říkali, aby se nebál. Že na něj „na druhé straně“ čekají jeho hudební idoly Ozzy Osbourne a Jim Morrison a že jeho zesnulý otec už má připravené lyže a pivo.

Byl to obraz světa bez omezení. Světa, ve kterém už není potřeba vozík. Světa plného hudby, pohybu, lyžování a lidí, které měl rád.

Ani tím však těžké období rodiny neskončilo. Pouhých šestnáct týdnů po Janově smrti zemřel podle přepisu také Radčin otec Jaroslav Prchal. Během necelých čtyř měsíců tak přišla o dva muže, kteří představovali dvě zásadní části jejího života.

A možná právě proto působí Potměšilův příběh i několik měsíců po jeho smrti tak silně.

Sedmatřicet let bojoval proti tomu, aby jeden vozík vysvětloval celý jeho život. Nechtěl být pouze symbolem tragédie ani člověkem, kterého mají ostatní litovat.

Byl hercem, manželem, otcem a člověkem, který se rozhodl, že jméno řidiče osudného automobilu nevezme s sebou do veřejného prostoru.

A nakonec ho rodina neposílala na poslední cestu jako „hrdinu na vozíku“.

Loučila se jednoduše s Janem.