Ve věku 79 let Jana Švandová konečně promluvila: Za úsměvem se skrývaly bolest, ztráty i strach o syna

Na červeném koberci působí Jana Švandová jako žena, které čas nedokázal nic vzít. Elegantní, usměvavá a sebevědomá i ve svých 79 letech stále přitahuje pozornost fotografů. Za touto image se však skrývá příběh plný životních zkoušek, zklamání, bolestných vztahů, vážných nehod i strachu o jediného syna.

A právě lidé, kteří ji znají nejlépe, vědí, že její úsměv často skrýval mnohem víc, než dávala veřejnosti najevo.

Krása, která byla zároveň prokletím

Když se Jana Švandová objevila na společenské události v Karlových Varech v červených šatech, opět vzbudila velkou pozornost. Mnozí obdivovali její vzhled a říkali, že snad vůbec nestárne.

Sama si z toho dokázala udělat legraci. S nadsázkou například připomněla, že její občanský průkaz platí až do roku 2058, takže má podle něj ještě dlouhou cestu před sebou.

Za humorem však byla zkušenost ženy, která se s vlastním vzhledem musela vyrovnávat už od mládí.

Její krása jí sice otevírala dveře do filmového světa, zároveň ji ale často zavírala do určité škatulky. Režiséři si všímali jejího vzhledu dříve než hereckých schopností. Dostávala role svůdných žen, elegantních milenek nebo atraktivních postav.

Švandová přitom toužila po něčem jiném. Chtěla hrát obyčejné ženy, matky, unavené postavy a charaktery s větší psychologickou hloubkou.

Postupem času se dostala do paradoxní situace. Pro některé režiséry byla příliš krásná na role starších žen, ale zároveň už příliš stará pro role žen středního věku.

Dokonce proto někdy žádala maskéry, aby jí přidali vrásky, unavili obličej a ubrali na půvabu.

Nechtěla už být pouze obdivovanou ženou. Chtěla být především herečkou.

Láska jí několikrát zlomila srdce

Její profesní život však nebyl jedinou oblastí, ve které musela bojovat o své místo.

V osobním životě poznala několik velkých lásek, ale také rozčarování a bolest. První manželství s plastickým chirurgem Hubertem Topinkou jí přineslo syna Huberta. Rodinný život však postupně poznamenaly rozdílné povahy, pracovní vytížení a vzájemné odcizení.

Manželství skončilo rozvodem.

Jana se později znovu vdala, tentokrát za producenta Oldřicha Macha. Ani druhý vztah však nevydržel a další rozchod pro ni znamenal novou ránu.

Silnou zkušeností byl také vztah se švýcarským partnerem, který skončil po odhalení nevěry.

Jana tak postupně poznávala, že obdiv okolí ještě neznamená jistotu, že člověk bude skutečně milován, respektován a že vedle něj někdo zůstane.

Jeden vztah ji dostal až na hranici zoufalství

Její život přinesl také období, kdy ji silné emoce přivedly do velmi temného psychického stavu.

V jednom z minulých vztahů se jako mladá žena dostala po odmítnutí až k úvahám o sebevraždě. Nešlo podle všeho o skutečnou touhu přestat žít, ale o zoufalý pokus vyjádřit bolest a pocit, že ji nikdo nevidí a nerozumí jí.

Právě tato zkušenost jí později pomohla pochopit, že láska, která člověka nutí ničit sám sebe, není skutečnou záchranou.

Její největší životní strach však nakonec neměl podobu muže ani rozchodu.

Přišel na silnici.

Nehody, při kterých mohla přijít o život

Jana Švandová zažila vážné dopravní nehody, které jí připomněly, jak křehký může být lidský život.

Při jedné z nich utrpěla vážné zranění kyčle a musela podstoupit náročnou léčbu a rehabilitaci. Pro herečku bylo zranění o to bolestnější, že pohyb je zásadní součástí její profese.

Musela se vzdát také milovaného lyžování.

V roce 2014 pak přišla další děsivá událost. Do jejího vozu narazilo auto jedoucí v protisměru. Náraz byl tak silný, že její automobil byl zcela zničen.

Na celé události bylo pro Janu ještě něco zvláštnějšího. K nehodě došlo před hřbitovem, kde byla pochována její matka, a navíc v den výročí jejího úmrtí.

Pro někoho pouhá náhoda. Pro Janu okamžik, kdy se v jediné chvíli spojily vzpomínky na matku, smrt a vlastní ohrožení.

Po takové zkušenosti už člověk jen těžko vnímá život stejným způsobem.

Největší strach však souvisel se synem

Přestože sama přežila těžké chvíle, mnohem větší obavy jí přinášel život jejího jediného syna Huberta.

Ten se totiž rozhodl pracovat jako humanitární pracovník a vydával se do míst, kde hrozily války, přírodní katastrofy, epidemie nebo jiné nebezpečné situace. Pracoval například v Ugandě či Pákistánu.

Jana na svého syna byla pochopitelně pyšná.

Zároveň ale každý jeho odjezd znamenal pro matku další období strachu.

Stačila zpráva o nepokojích, katastrofě nebo nebezpečí v zemi, kde se právě nacházel, a její představivost začala pracovat. Nejhorší nebylo samotné nebezpečí, ale čekání.

Čekání na telefon.

Čekání na zprávu.

Čekání na potvrzení, že je její syn v pořádku.

Nemohla ho přinutit, aby se vzdal svého povolání. A právě v tom spočíval její vnitřní boj. Milovat své dítě totiž někdy znamená nechat ho jít vlastní cestou, přestože to člověka uvnitř ničí strachem.

Po jejím boku zůstal Pavel

V této části jejího života sehrál důležitou roli její současný manžel Pavel Sátorie.

Po více než čtvrt století společného života poznal Janu nejen jako usměvavou herečku před kamerami, ale také jako ženu, která někdy doma mlčela a skrývala obavy, které veřejnosti neukazovala.

Věděl, co s ní dělaly odjezdy jejího syna. Věděl také, že některé bolesti nelze vyřešit radou.

Nemohl Huberta ochránit před nebezpečím. Nemohl Janě slíbit, že se jejímu synovi nikdy nic nestane.

Mohl však zůstat vedle ní.

A právě v tom měla jejich dlouholetá láska podle všeho největší sílu.

Nešlo o velká gesta. Spíše o obyčejnou přítomnost člověka, který zůstane, když přijde strach.

Smrt Hany Zagorové přinesla další prázdné místo

Další bolestnou ztrátou pro Janu byla smrt Hany Zagorové.

Nešlo pouze o odchod slavné zpěvačky. Jana přišla o blízkou osobu, se kterou mohla sdílet věci, které se před kamerami neříkají – únavu, nejistotu, samotu po skončení představení nebo obavy ze stárnutí.

Po její smrti zůstalo prázdné místo, které nedokázaly zaplnit fotografie ani vzpomínky.

Poté přišla nečekaná nabídka od Štefana Margity.

Jana měla pomoci vytvořit podobu Hany Zagorové pro připravovaný vzpomínkový koncert a hologram.

Souhlasila.

Následující týdny pro ni však nebyly jednoduché.

Musela znovu nastudovat způsob, jakým Hana pohybovala hlavou, rukama, jak se usmívala a jak se pohybovala. Každý detail musel být co nejpřesnější.

Čím lépe se jí dařilo Hanu napodobit, tím bolestněji si uvědomovala, že skutečná Hana už tam není.

Byla to zvláštní směs vyčerpání, smutku a zároveň vděčnosti, že mohla své přítelkyni naposledy pomoci vrátit se na jeviště alespoň prostřednictvím obrazu.

Veřejnost vidí krásu, ona však zná cenu, kterou za ni zaplatila

Příběh Jany Švandové proto není jen příběhem krásné herečky, která ani v pozdějším věku neztrácí eleganci.

Je to příběh ženy, která za svůj život poznala rozvody, nevěru, zoufalství, těžké nehody, zdravotní komplikace, strach o syna i odchod blízkých přátel.

Přesto se odmítla stát obětí vlastního osudu.

Její přístup ke stárnutí je možná právě proto tak výrazný. Nechce předstírat, že bolest nikdy neexistovala. Jen jí nedovolila, aby rozhodovala o jejím dalším životě.

A proto má dnes červené šaty z Karlových Varů úplně jiný význam.

Nejsou jen symbolem krásy a elegance.

Jsou symbolem života, který pokračuje navzdory všemu.

Po návratu do hotelu jí Pavel Sátorie pomáhal rozepnout těsný korzet. Na první pohled obyčejný moment, který by nikoho nezaujal. Ve skutečnosti ale vystihuje možná nejvíce to, co Jana během let pochopila.

Nemusí vedle sebe mít člověka, který opraví její minulost.

Potřebuje někoho, kdo zůstane.

Jana Švandová nezvítězila nad smutkem. Naučila se s ním žít. A právě v tom může být její největší síla.

Protože čas jí možná vzal mnoho lidí, lásek i jistot. Ale jednu věc jí stále vzít nedokázal – schopnost znovu vstát, usmát se a udělat další krok.