Zdeněk Svěrák je přes 90 let, jeho život byl opravdu smutný.

Zdeněk Svěrák v devadesáti letech: Úsměv, za kterým se skrývá tichá bolest a strach o svět

Zdeněk Svěrák patří k lidem, u nichž se slovo legenda nepoužívá jen ze zvyku. Scenárista, herec, autor, muž spojený s Járou Cimrmanem, filmem, divadlem, písňovými texty i českým jazykem jako takovým. Pro mnoho diváků je symbolem laskavého humoru, jemné ironie a schopnosti říkat vážné věci tak, aby nebolely hned, ale zůstaly v člověku dlouho.

Jenže za touto vlídnou tváří se v posledních letech stále více rýsuje i jiný obraz. Ne obraz zlomeného muže, ale obraz člověka, který ve vysokém věku nese tíhu ztrát, odchodů, slábnoucího těla a obav o svět, kterému celý život věřil.

Když se mluví o Svěrákově životě, snadno se vyjmenují velké úspěchy. Filmy jako Kolja, Obecná škola nebo Vesničko má středisková, Divadlo Járy Cimrmana, desítky textů, postavy, věty a situace, které se staly součástí české paměti. Jenže žádný výčet ocenění nedokáže ukázat, co člověk cítí ve chvíli, kdy se kolem něj začínají vyprazdňovat místa po lidech, kteří k jeho životu patřili.

Jednou z nejhlubších ran byla ztráta Ladislava Smoljaka. Nebyl to jen kolega. Byl to spoluautor, partner v myšlení, člověk, s nímž Svěrák sdílel zvláštní rytmus humoru i tvorby. Takové pouto se nedá nahradit. Když odejde někdo, s kým člověk desítky let tvořil, nezůstane po něm jen prázdná židle. Zůstane ticho v hlavě, ve kterém už nikdo neodpovídá stejným způsobem.

Podle citlivě připomínaných rodinných vzpomínek se do jeho života promítla i dávná bolest spojená se ztrátou dítěte. Takové zranění člověk nikdy skutečně nepřekoná. Jen se s ním naučí žít. Možná právě proto má Svěrákův humor tak zvláštní hloubku. Nikdy nebyl jen únikem před bolestí. Spíš způsobem, jak bolest převést do jazyka, který ostatní unesou.

Ve vysokém věku se k tomu přidává ještě další zkouška — tělo. Veřejnost má tendenci chtít, aby její ikony zůstaly pevné, usměvavé a nedotknutelné. Jenže stáří se neptá na zásluhy. Přichází s únavou, pomalejším krokem, s vědomím, že každá nová práce stojí více sil než dřív. U člověka, který celý život tvořil, může být právě toto nejkrutější. Myšlenky ještě přicházejí, ale tělo už nemusí vždy stačit jejich tempu.

Svěrák však nepůsobí jako člověk, který by se chtěl litovat. Jeho pozdní smutek není hlučný. Je ukrytý v tichých poznámkách, v obavách o jazyk, kulturu a hodnoty, které celý život pomáhal nést. Jako vystudovaný češtinář vnímal jazyk nejen jako nástroj, ale jako domov. A když vidí, jak se řeč zplošťuje, hrubne a ztrácí jemnost, nejde u něj jen o stesk starší generace. Je to bolest člověka, který ví, že s chudnutím jazyka chudne i schopnost porozumět lidským příběhům.

Právě proto jeho stáří nelze popsat jen jako smutné. Je mnohem složitější. Je v něm únava, ztráta, osamění i obava z budoucnosti. Ale zároveň důstojnost, laskavost a neobyčejná vnitřní kázeň. Svěrák nezahořkl. Neodvrátil se od světa, i když ho jeho proměny zraňují. Stále v něm zůstává člověk, který chce rozumět, ne jen odsuzovat.

A možná právě v tom je jeho největší síla. Zdeněk Svěrák nedojímá jen tím, co vytvořil, ale i tím, jak nese stáří. Bez velkých gest, bez sebelítosti, bez potřeby dělat ze své bolesti divadlo. Jako muž, který ví, že smutek není opakem velikosti.

Někdy je právě smutek cenou za to, že člověk celý život miloval svět příliš vážně.